pondělí 3. března 2014

Po pěšinách ticha

Kdysi dávno jsem věřil: V slovo.

Jasné, silné, zářící v přítmích ticha, křičící v předsíních mlčení.

A přepečlivě pěstil jsem onu zahrádku, z níž všechna slova vzcházela.

S konévkou po špičkách cupital jsem kol, kropě od oddenků až ku kořínkům. Vždy než něžně.

Zuřivě jsem odháněl nežádoucí významy, obíral z lístků prázdné pojmy, práškoval floskule a klišé, odstřihával omílaná rčení.

A ta sklizeň! Vše se slzami radosti v očích, slovosledem jsem dýchal, přechodníky hýčkal, nadchával se pro spojky citlivě vetknuté.

I stalo se, že jsem uvěřil tomu, že MÁ slova promlouvají stejně k OSTATNÍM, tak jako ke mně.

Že i ostatní jsou k UMŘENÍ zpití jejich něhou či brutalitou, jejich přímočarostí nebo vyhýbavostí, jejich silou či chcípáctvím.

Jenže zapomněl jsem: Ostatní neznají onu zahrádku, z níž má slova vzcházela.

Nejspíš proto, že jsem je nikdy nepozval.

Protože jsem předpokládal, že by stejně courali mimo mnou vytyčené cestičky a chcali potají do rybízu.

A teď mi dochází, že slova možná nejsou to, za co jsem je měl: Totiž za celý svět.

Jsou to jen slova.

Slova.

Jako třeba...

PRCAT

středa 13. února 2013

Transcendence dle pana Samohana

Anglické spojení “to beat a meat” (“mlátit maso”) nejenže odkazuje k pevně sevřené pravačce (levačce, vodévr) a funky respiraci, ale obsahuje též dvě důležitá česká slova, velmi často stavěná do exemplárního protikladu (“být či mít”), který je pak interpretován existenciálně, zvláště v čase vánoc a dalších sociokulturních zabijaček, kdy nám svařená prasečí krev s kroupy (a.k.a prdelačka) bublá na sporácích existence a nahrazuje nám tak krev Kristovu, paprikové čipsy hostii a Mrazík na TV NOVA dary Ducha Svatého.

Však honem honem zpět k tomu honění, pane faráři. Na onom “to beat a meat”, čistě to karnálním spojení, z něhož odkapává testosteron, nás nezajímá ani tak mlácení či maso, nýbž fonetická podobnost s “být” a “mít”. Unie fonému a grafému. Opak biblického zmatení jazyků: Babylónská věž jako stadion, na němž se hraje ontologicky oplzlý slovní fotbal. Okamžik, kdy je výkřik “UŽ BUDU!” problematizován skandováním “VŽDYŤ ALE PŘECE UŽ DÁVNO JSEM!”.

Jak to?

Zvyk praví, že své vlastní “maso” můžeme (kléru navzdory) “mlátit” hlava nehlava, neb ho cele vlastníme, máme (“meat mít”). Proti tomu ovšem postavme entitu jsoucího bitého (“beat být”), tedy jasný odkaz k zápasu člověka o smysl, pravdu, vouchery na Slevomatu, “čumnatusuperkundu” na baru.

Rozpor na jedné straně těla, masa, hmoty a jejího vlastnictví (“má kozy jak svině”) s pobýváním a bitím se o místo ve frontě na mlácení prázdné slámy našich zdánlivě dobrým masem zaplněných životů na straně druhé je více než příkrý.

A to prosím v žádném případě netvrdím, že “kdo honí, jako by nebyl” či že “honit znamená ubývat v plnosti života”. Naopak: Něžný výprask v oblasti vlastních plodidel či rodidel propojuje zdánlivě nespojitelné: hrubosti hmoty a jemnosti ducha.

K čemu však potom tohle plýtvání slovy, vypouštění verbálního sémě na podlahu příbytku Onanova?

Protože mi až příliš často přijde, že si tady všichni prostě jenom honíme: Beze smyslu, bez přesahu, se zpupností někoho, kdo přestože (nebo protože) má, přesto ubývá.

pátek 17. února 2012

Dejte mi Twitter a ukážu vám smysl života. (A svý péro.)

Kdysi dávno, když ještě nešlo vstupovat do stejných řek a želvy byly rychlejší Achilla, dožadoval se jistej Archimedes „pevného bodu“, holedbaje se, že maje tohoto, pohne, sviňák, zeměkoulí.

Nikdo už přesně neví, na čem tahle etudka z dodavatelsko-odběratelských vztahů krachla, ale fakt je ten, že Archimedes nejen že zemí nepohnul ani o píď, ale navrch bídně zhynul mečem římského lampasáka s malým pindíčkem kdesi u Syrakus, aby ve smrtelné křeči ryl držkou v písku s pověstnými kruhy, jež neradno rušiti.

(Všimněme si nádherně kruté pravdy: Své kruhy si stejně nakonec, ať chceme či nechceme, zrušíme sami. Tak to chodí.)

Sociální síť Twitter se nijak zvlášť od Archimédova písečného plácku neliší. Jen místo klacíčku a nezbytných kobylek k asketově svačině zde stojíme někteří bosí, jiní v sandálech s ponožkami, další v lakovkách a zatímco našimi křemíkovými neoklacíčky vykružujeme více či méně obratně své kruhy, stejně jako dávno náš mudrc vykřikujeme jediné: Nerušit!

Někteří více, jiní méně.

Pro píšící většinu „nerušit“ (přeložíme-li něžně do lidštiny) znamená prosté „nesrat“.

Nebuzerovat, nechat druhého domluvit a bez jízlivostí přidat něco svého, abychom skrze kouzlo dialogu rozkrývali pravdu. A protože kruhy už nejsou v módě, neboť vyžadují odstup od světa, samotu z níž všechno tryská a do níž zas vtéká, přešli jsme na mnohem snazší a pohodlnější bábovičky, na které máme tvořítka a nemáme-li, snadno zakoupíme.

Bábovičky jsou prefabrikáty prefabrikátů. Sterilita oplodňující sebe samu. Děti interpretací smyslu světa z PVC.

A pěkný je ten náš píseček, jen co je pravda, kam sice choděj chcát kočky a psi z celýho širokýho okolí, ale o to líp nám ty bábovičky drží pohromadě. A o bábovičky jde především. V mezilidských vztazích je to dokonce jen o bábovičkách: O jejich produkci a její technologii či metodě, stejně jako o jejich směně či prodeji.

Přistupujeme na bábovičky. Jsme totiž na písku a z toho sochu Davida neuděláme. Už si ani nevzpomínáme na křemen či mramor. Zbyl nám jen písek.

Je prochcanej. Ale nešť.

Některé bábovičky, hle, jsou však nasáklé močí a vůbec všemi líbostmi světa více než bábovičky jiné. Třeba zrovna ty moje.

Chci říct: Právě ty moje.

Někteří kolem mých báboviček chodí, aniž by si jich všimli.

Další mi dobrovolně stojí za zády a ty nehezké bábovičky jim vyloženě vadí. Osobně. Jsou pohoršeni, dotčeni, uraženi. Ve zjevně nekontrolovatelných konvulzích dáví do báboviček svých, o nichž jsou přesvědčeni, že jsou z čistého bio- a fair-trade písku z Karibiku. Ach, takové mrzutosti!

Jenže.

Existují i ti, kteří mi nahlíží přes rameno a s větší či menší radostí konstatují, že i na prochcaném pískovišti vprostřed mravní a intelektuální pustiny současného světa lze zůstat tvůrčím, hravým, potrhlým, nesnesitelně krutým, jindy naopak něžným, poetickým, naivním, ale VŽDY spravedlivým.

Měřit všemu a všem stejným metrem, nezavírat oči před nevyhnutelnostmi, nelhat o důležitých věcech. Nazývat je jejich pravými jmény a dobře chápat, že jazyk je jen tupým dlátem, kterým každý z nás opracovává sochu svého Davida, který však nikdy nemůže zvítězit nad Goliášem života.

Archimédovi byl písek pouhým prostředkem pro vyjádření. Mimo písek byl někým naprosto jiným: Autoritou mravní i vědeckou, dobrým člověkem, dobrým synem, přítelem.

Znal také velmi dobře pravidla pískoviště. Nemilosrdná, nelogická, nelidsky krutá. A přesto si ho vybral, neboť věřil, že má smysl právě tam rozprostřít své kruhy. Zaplatil za to vlastním životem, jedinou adekvátní cenou za lásku k pravdě, smyslu a cíli.

Nejsem hrdina a také vím, že životem se za takové prkotiny už dávno neplatí.

Pravda nemá žádnou cenu.

A já mám v hlavě ještě spoustu nápadů na bábovičky, tím spíš, že písku je víc než dost.

úterý 13. prosince 2011

Horečka jménem Klan

Někdy zapomínám, jak moc jsem starej.

Stáří je velmi relativní pojem, jak nás mumifikovaný nádhery formátu Heleny Vondráčkový s nožem právního popotahování na krku denně přesvědčují. Když ale mluvím o stáří já, nemám na mysli svrchovaně optimistickou vizi z domova důchodců, kde žeru svoje prdy a nadávám na gumový rohlíky v jídelně. Mám na mysli to místo, kam nás život dokope několika dobře mířenými bodly do rekta, kde neexistují ani sny, ani naděje, ani smysl a kde jsou jen "věci" (anglické "stuff" říká mnohem víc), "názory" "lidí" s nimiž jsme tak nějak nepochopitelně skončili v kdovíjakých vztazích (osobních, pracovních, kastračních) a vrcholem bývá občasné vyhození si z kopýtka v podobě úděsných kocovin a výčitek svědomí paralyzujících posléze naše nebohé já. Právě to je stáří, ne vrásky či rozdíl dnešního data a toho v občance, kilogramy navíc, hypotéky nanic.

A ano, byl jsem kdysi mladý.

Sebranka geniálních flákačů s mesiášským komplexem se v pauze mezi zvířecíma kalbama a nekonečnejma diskuzema o Tetsuovi a heroinu rozhodla změnit svět. A zpětně viděno, nezměnila nic, co by bylo jakkoli vidět. Proměnila sebe sama, každého jednotlivého svého člena, někoho víc či míň, k horšímu či k lepšímu, blíž smrti, dál snům.

Vlastně: Možná, že tohle je jediná změna, která je vůbec ve světě možná. A nechci polemizovat s Ozzym, ale nešť:

V zápasu o to, aby nás svět nezměnil, jsme se ve vřavách bojů raději změnili sami.

K technické stránce věci, pro archiváře molích výkalů z šatníků zesnulých:

Měl jsem omezený počet stop (čti nástrojů). Měl jsem omezenou kvalitu zvuků. Musel jsem používat "tracker" (čti mickeymouse efekt na každým tónu, neb formát mp3 bylo ještě něco jako na koleně postavenej Bajkonur (kobercovka, elektronky, vědecký marxismus-leninismus, tadá, nasedat). Měl jsem komickou 486ku, která se nemilosrdně restartovala, kdykoli jsem spustil víc samplů najednou (bez save, samosebou). Měl jsem smrtící dead-lines a ačkoli to bylo několik let, nejsem si jistej, jaktože to tak dlouho a zjevně dobře fungovalo. Navenek, přinejmenším. A především, měl jsem omezenou fantazii, toporný melodický myšlení, nulový znalosti o instrumentaci, jsa ještě notně pokurven Front Line Assembly a Skinny Puppy.

A tak dále a ještě o něco dál.

A teď mi na malou chvíli chybí všichni ti, se kterejma jsem trávil ty dlouhý noci, chybí mi horečný vymejšlení harmonie k ránu, abych do oběda odevzdal průměrně dva tracky do každýho čísla, u kterýho se nevědělo pořádně zda a kdy vůbec vyjde.

Díky všem, vy dobře víte, kdo jste.

(Mimochodem, tahle poslední věta vážně zapáchá starobním důchodem, všeobecnou inkontinencí a volbou naší rodné strany.)

A vy si to sice můžete všecičko poslechnout, ale pochopit z toho nemůžete ani krapítek.

http://klan2011.cz/jukebox

Nevadí.

pondělí 21. listopadu 2011

Tak něco napiš!

Třeba o tom, jak něco píšeš.

Tahle metaliterární haluz je jen malé zbytečné extempore, které má rádoby elegantně a třeba i vtipně uvést marné pindání o pitomostech typu sociální sítě, pochcaných ideálů a trudovitosti kůže v oblasti genitálií.

'Bude mi smutno' napsal jeden kdosi a já přesto zmáčkl tlačítko. Malý uprděný modrý tlačítko. Nic jsem necítil, kromě obvyklýho tlaku lejna neděle, co tlačí na svěrač smysluplné existence. Neděle vůbec bývají takové, bilanční, upejpavě suicidiální: Položim si ty prášky a láhev vodky jen tak vedle nočního stolku, co kdyby náhodou, že jo.

A připadám si teď jako hrdina: Ne málo jsem o tom mluvil, téměř vyhrožoval s důchodcovsky vztyčenou pěstí a taškou na kolečkách, uslintaný řval na virtuálních rozích o tom, že Twitter je moje milenka i tchýně a že žádná láska netrvá věčně. Vyhrožoval jsem tedy a páč jsem muž pevných zásad a skálopevných erekcí (při močení zvláště), zmáčkl jsem to.

Zmizel účet, který měl víc followerů než tvítů, což je takový malý detail, který je zároveň ztopořeným moudím, co bezostyšně rvu do držek davidůgrudlů, matesolů, čermáků a dalších, tím spíše, že jsem zůstal jako osoba tak nějak v hypotetické anonymitě.

Nepsal jsem NIKDY o tom, co jsem si koupil, jak mi chutnalo, jak jsem se vykakal, koho právě šukám a jakej fragment popkultury mám na svém iKdovíčem. Jen víc jak tisícovka hlášek postavených na překvapení, převrácené logice, zesměšňování sebe sama/druhých, kontrastech oplzlosti a salónní civility a postřehů z běžného života.

That stuff.

Také jsem se obešel bez politiky, komentování tisku a událostí všedního dne. Nepřijdou mi důležité, protože to je jako koukat z jedoucího vlaku: Všechno se mění, strojvůdce je imbecil a vám se navrch chce zle čůrat. Co uděláte? Vyčůráte se nebo si pochčijete mundůr. Volba je jasná a nic nezměníte.

A ačkoli jsem se snažil, nikoho jako já jsem na českym Twitteru nenašel. Několik lidí tenhle potenciál má (nebudu jmenovat), ale nejsou konzistentní (což není výtka ani v nejmenším). Za ten necelý rok tvítování pod falešným jménem jsem minimálně retweetoval, skoro nikoho nesledoval a vůbec jsem se choval jako zpovykanej pytlíček. A přesto: Statisticky mi každý tvít přilákal jednoho followera. Kvalita si svého zákazníka najde.

Jenže.

Co máte dělat, když to, co považujete za naprosto geniální projde nepovšimnuto a naopak, obsah vašeho koše získává ovace? A navrch, proč mají naprosto banální tvíty postrádající jakoukoli pointu, ovšem od "elity" twitteru, víc retweetů než něco, nad čím vy ztratíte minuty života vymejšlením?

A to není ani skuhrání, ani stížnost. Tím spíše to není nic, co bych doteď nevěděl. Jen jsem si to zopakoval, abych si to lépe vštípil a příště nebyl za blbečka.

Však pravý důvod tohoto mého gesta následuje.

Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace. Tím spíš, že máte dlouhodobé závazky psát texty, poezii, skládat hudbu, hrát na nástroje, fungovat jako člověk i mimo Twitter. Kreativita, která je (stejně jako Alláh a vaše náklonnost k deníku Blesk) jenom jedna, se s nikým nedělí. Když si ulevíte někde, ubude jinde. Ne že bych vyloženě cejtil deficit, ale přeci jen, příliš mnoho energie jen pro pár pousmání někoho, kdo hned v zápětí retvítne každé ublinknutí někoho, kdo mi může políbit šos, mi za to nestojí.

A já můžu políbit šos jemu, samosebou. V tom je kouzlo té tajemné symbiózy líbání šosů a hlavní deviza člověka: Svoboda.

Takže mlčící menšině s myslemi podobnými té mé děkuji za pozornost a s kretény se nadále nebavím. Všechno při starým.

A aby bylo jasno, kdo a o čem to tady celou dobu píše:

PRCAT.