Lejno a Bůh.

Aneb nejspíše perly sviním rozhazovati.

Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.

A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.

Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.

V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.

Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.

....

Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.

A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.

Ale k podstatným záležitostem.

Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.

Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.

Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.

Sandokán, Sandokán.

A další výtečníci.

Triko se Sandokanem.

Hledal. Nenašel. Truchlil.

V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.

Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.

Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!

Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.

Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.

A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.

Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.

A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.

Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.

A to je co říct.