Jen není jasný, jestli je to začátek.
Zrušil jsem Facebook, protože jsem, ve vší úctě, cejtil ptáka pana Marka Zuckerberga až na dvanácterníku a to mě „mírně“ znepokojilo. A ani to nebylo nijak náročný, přičemž teď hovořím o technickym aspektu celý věci.
(Bokem: Vypadá to že, jsem našel konečně sobě vlastní jazyk, něco mezi spisovnym a hovorovym, a maně se mi vybavuje styl Jiřího Suchého, kterýho jsem měl tu čest osobně potkat, když jsem zvučil jednu jeho akci. Mimochodem, je to neškodnej starej trumbera a to mě na něm baví nejvíc – to co zůstává skryto očím a vyhmatáváme potmě, slepí jak krtci a s radostí tiskneme nalezené k hrudi. Tedy Suchý (mj.): „vobyčejnej ulomenej dámský kramflek“. Filologická lahůdka.)
Nejtěžší asi bylo srovnat si v hlavě, co mi vlastně Facebook dává a co bere. Dává mi možnost nahlédnout, co lidé, se kterými jsem spojen většinou pofidérními vazbami a oni ještě pofidérnějšími vazbami jsou vázáni se mnou, dělají. Zde pozitiva končí, protože už tady začíná průser: dozvim se totiž, že ten poslouchá Alkehol a Divokýho Billa (z čehož bych nanejvýš divoce blila), že onen je zdatný masturbátor schopný zahanbit o mnoho let mladší závodníky v tomhle vysoce sofistikovaném, avšak upoceném závodě rychlých rukou a použitých kapesníčků, že tamta je uprděná fiflena, co by zaloužila přes držku (ano, já, typický násilník na ženách), že onen nasává, jak kdyby se chystala prohibice a on chtěl ještě stihnout slevu na umělou ledvinu od zdravotní pojišťovny a tak dále a ještě dál.
Vlastně, já chci mít všechno a všechny hezký.
Rád si tudíž odpustim detaily vyměšování, nezajímaj mě politický názory lidí, co četli jen Honzíkovu cestu a pak jen každý číslo Sportu včetně jeho magazínů, co jich bylo vydanejch do dnešního dne; nechci aby mě někdo zval do skupin ať již pro nebo proti čemukoli, nebo jen těch postavenejch na rádobyvtipnym slovnim spojení, jazykovym gagu nebo jen na koncentrovaný nudě a stereotypu „attention whore“, podsouval mi odkazy na bordel z internetu, na kterej bych neklikl ani kdyby mě platili od kliknutí.
Nechci.
Ale, a teď to neřikám s radostí, byl jsem u toho a stal jsem se toho součástí. Navykl jsem si číst, klikat, komentovat, updatovat vlastní status. A to poslední je asi nejhorší a vlastně se jedná o to, hlavní co Facebook bere: totiž ukradne vám všechny poslední iluze, že ti, které máte na listu přátel, zajímá co prožíváte, co si myslíte, co cítíte.
A my idealisti, kteří slovo „přítel“ berou vážně (protože jím označují ve skutečném světě zhruba tři bytosti z masa a kostí) a kteří naslouchají každému povzdechnutí těch, na kom jim záleží a přicházejí hned na pomoc, byť jen radou či lidským slovem, náhle prokoukneme tuhle boudu, kterou na nás ušila moderní doba, moderní společnost za pomocí moderních technologií a která, jak ukazuje mj. Facebook, končí v paradoxu, tak typickém pro nadcházející generace uživatelů všech budoucích sociálních vymožeností : čím více se komunikuje, tím méně se doopravdy sděluje.
Více než kdy jindy zde platí:
In space no one car hear you scream. On Earth nobody listens.
Koho bude zajímat někdo jako já, najde si mě na Twitteru, bude si číst moje podivný poznámky a až ho to přestane bavit, tak si je už číst nebude. Žádný hraní si na kamarádíčky, žádná iluze komunity, sdílení, jednoty. Jen silný hlas toho, kdo chce mluvit a nastavené ucho toho, kdo chce, ať je jeho důvod jakýkoli, prostě jen tak naslouchat.
Minutu, den, věčnost. Na tom nezáleží.
Obyčejné štěstí a více k němu netřeba.
