čtvrtek 12. listopadu 2009

Vén fakin´ hejln.

Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?

Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.

A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.

O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.

Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.

Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.

Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.

A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.

Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.

Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.

Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.

Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.

Meh.