pondělí 28. dubna 2008

Zde jsem člověkem.

Jinde jsem nejspíše prasetem.

Když se Kantovic Eman ptal hvězdného nebe nad sebou „co je člověk“, nevěděl, že o pár staletí později se najdou vykukové, kteří znají odpověď, tedy alespoň z části. Konkrétně se toto filozofické know-how ocitlo v rukou obchodního řetězce drogerií.

Člověk skutečně nikdy neví, kam až věci zajdou.

Takže teď již víme, Emánku; dobře poslouchej a vpisuj za ušiska: až si půjdeš koupit toaletní papír, zubní pastu a klystýrovací sadu, v momentě kdy se před tebou otevřou, Emánku náš, dveře na fotobuňku, stáváš se člověkem. Však víš, tím samým co je v tom, jak se říká: „člověk - to zní hrdě“. Do té doby jsi byl nejspíš láčkovcem, tkaničkou od bot, letním vánkem nebo prasetem. Prostě čímkoli. Jen ne člověkem. Jinde ne, to si vyprošuji.

Avšak jásejme, neb jsme zvěděli fantastickou novinu: existuje místo (dokonce v každém větším městě a to několikrát), kde se proměnuje ta nejniternější podstata jsoucen: kupříkladu suché z nosu, ležérně pohozené na zemi zastávky autobusu se jako mávnutím kouzelného proutku promění v člověka, samosebou že vymydleného, voňavého, krásného, štastného, úspešného a především solventního, neboť cílem nadějné lidské epopeje je stát se zdatným zákazníkem, spotřebitelem, konzumentem.

A jak z logiky věci vyplývá, zřejmě to funguje i naopak; jen opustíte drogerii, prásk, je z člověka smradlavý vajgl povalující se v prachu ulice. O důvod víc vracet se do onoho chrámu člověčenství, lidství, kultivovanosti, místa naděje pro celé lidstvo a zde bloumat v nirváně mezi regály a nakládat do košíku odličovací tampóny, müsli tyčinky, prostředky pro dámskou intimní hygienu a mast na kuří oka v akci.

Jak to je ale doopravdy?

Samozřejmě víme: zase nějaký marketingový docent z reklamky načrtl obraz „nejhlubšího humanismu, človečenství, které je přímo spojeno s antickým ideálem krásy a péče o vlastní zdraví a vzhled“. Nebo tak něco, tohle jsem si vycucal z prstu já. A Kant taky nalezl a formuloval jakousi sofistikovanou a vysoce relevantní odpověď na naši otázku. Detaily teď nejsou důležité.

Co však důležité je, že určité komerční sdělení, ve snaze působit dojmem moudra použije myšlenkově komplexní obsah a to ve velice nešťastné formě, která implicitně odepírá lidství těm, kteří nenavštěvují a nenakupují zboží v jedné konkrétní drogerii. Ha!

A tohle beru osobně a zapisuji si do deníčku i s černým puntíkem.

Skóre k dnešnímu datu:

- Drogerie dm: 1 černý puntík
- Immanuel Kant: 1 červený puntík

Hádejte, kdo vyhrál?

středa 9. dubna 2008

Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.