čtvrtek 18. ledna 2007

Když zřejmé není zřejmě dost zřejmé.

Kameloti jsou knížata absurdity.


Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.

Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.

Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.

Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.

Tak to je.

Dneska ráno už tato osoba mlčela.

Panta rhei. Jsem ztracen.