Oskara, prosím!

Má krbová římsa je nadržená.

Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.

Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):

Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!

Zde záznam hovoru končí.

Co tedy dál?

Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:

Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.

Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.

Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.

Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.

Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.

Takže římso, stěrka.

A co já: taky stěrka?

Meh.

1+1 rovná se nekonečnu.

Minimálně.

A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!

Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.

Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.

Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.

Ale pojďme a projděme si to popořádku.

Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.

A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?

Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.

A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.

A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.

Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.

Příště to bude o něčem jiném, slibuji.