Maserati nebo Lamborghini, Kanáry či Mallorca?
Po několikaměsíčním vytrvalém vědeckém úsilí jsem konečně dospěl ke konkrétním výsledkům a díky nejmodernějším technologiím, molekulární analýze a měřením času rozpadu radioaktivního izotopu C14 jsem zjistil, že mé auto je staré 15 let.
Ještě pět let a bude to veterán. Hurá. Nebo snad není důvod k jásotu?
Ne, není. Spíše je potřeba provést evaluaci, ekonomickou rozvahu a poté bezohlednou a brutální dekonstrukci za použití vysokotlakého lisu v nejbližším sběrném dvoře.
Však víme. To máte: ložiska, tlumiče, disky, silentbloky, kloubové čepy, brzdové destičky, prasátka, pakny, brzdové kotouče, bovden ruční brzdy, katalyzátor, střední díl výfuku, tlumič výfuku …
Proto se musím se ptát: uvezu to, pane Lorenc?
Pan Lorenc jen pokrčil rameny, přihnul si z lahváče a protáhl obličej.
To jste mi teda moc nepomohl, odpovídám na to já.
Staré automobily, epický toť příběh: na začátku jsou nové a voňavé, celé se blyští, vstupujeme do nich s posvátnou úctou a nejvyšší opatrností. A jezdíme v nich, ráno co ráno, odpoledne co odpoledne, nákup co nákup, výlet co výlet. Sem tam je obejdeme a postupně nás začíná zachvacovat hrozivé zjištění, že už věci nejsou co bývaly, že do té myčky na křižovatce už teda nepojedeme, protože nám ty kartáče poškrábaly lak, neboco, tady je to ňáký ťuklý, to jsme asi u Lídlu někoho decánko pocuchali při parkování, a tu najednou, rána z čistého nebe:
První rez.
A příběh pokračuje a my jedeme dál, plyn na podlahu, víkendy letí jak tryskáče, avšak stopa nezůstává na obloze, ale je čitelná na nebohém vozítku.
Děje se to nám všem a já teď zrovna jsem téměř na konci tohoto věčného cyklu.
A spolu s Hamletem se ptám: investice či demolice?
Jezdíme dál & Konci blíž.
Uvidíme.
pondělí 26. listopadu 2007
pondělí 12. listopadu 2007
Příliš důvěrné dálky.
O mém kusu horizontu.
Jsem divák. Velký a zanícený divák.
Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.
Co vlastně tato velká láska znamená?
Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:
Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.
S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.
(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)
A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?
A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.
Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.
Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.
A po dnešku vím, že mi bude chybět.
Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.
Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.
Ano, doufejme.
Jsem divák. Velký a zanícený divák.
Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.
Co vlastně tato velká láska znamená?
Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:
Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.
S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.
(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)
A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?
A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.
Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.
Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.
A po dnešku vím, že mi bude chybět.
Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.
Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.
Ano, doufejme.
čtvrtek 8. listopadu 2007
Nekonzistentní bisexuální fernet.
I kreativci reklamek mají své dny.
(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)
(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)
Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.
Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)
A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.
S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.
Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“
A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.
Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.
Ano, ehm.
Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.
A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.
A to je jako co?
Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.
Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.
Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?
Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.
Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.
Neboli: někdo neumí či nechce myslet.
Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.
Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.
Ano, je to BOHUŽEL reklama.
(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)
(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)
Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.
Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)
A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.
S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.
Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“
A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.
Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.
Ano, ehm.
Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.
A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.
A to je jako co?
Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.
Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.
Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?
Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.
Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.
Neboli: někdo neumí či nechce myslet.
Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.
Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.
Ano, je to BOHUŽEL reklama.
pondělí 22. října 2007
Tři kilometry na pokraji věčnosti.
(Skučení neskutečného motoristy.)
Jak poetické slovo: věčnost.
Zároveň smrdí krchovem i voní porodnicí, probouzí v nás tu strach, tu nebetyčný klid, odkazuje k přesahu do lepších zítřků ve světě bez zla, pondělí a pojišťováků. (Pojišťováci, jen pro upřesnění, nejsou „zlo“ - nebudeme přehánět. Jsou to pouze nedostatky dobra. Axiologické zmetky. Nepodarky.)
Věčnost také vyniká obdivuhodnou vlastností: neskutečně se vleče.
Když táhlým elementem věčnosti okořeníme automobilovou dopravu, získáme novou, naprosto agonizujicí kvalitu a jsem si jist, že všichni mají jasno o čem je řeč.
O dopravních zácpách.
A nyní již pěkné, srdečné, čistě individuální a subjektivní skučení.
Na to, abych se autem přesunul každého rána na odstavné parkoviště u metra mám ve svém „defaultním životním plánu“™ vyhrazeno 10 minut. Zhruba vzdálenost tří kilometrů dělí mou osobu od zmíněného odstavného parkoviště. To není vskutku mnoho.
Podrobným a dlouhodobým statistickým průzkumem jsem zjistil, že jsou, ano, i lidé, kteří, a to pozor, bydlí více jak mé tři kilometry od místa výkonu povolání event. jiného návazného prostředku k jeho pohodlnému dosažení.
Ano, taky jsem tomu nemohl uvěřit. A jak si ukážeme, tato pravda (ostatně jako velká část jiných pravd) dříve či později bolí.
Totiž: tito lidé, co bydlí dál než já, mají svým způsobem oproti mě výhodu: když každého rána vjíždím na hlavní silnici z místa svého bydliště, oni, grázlové, už na oné hlavní jsou.
A od té chvíle dál je to jako lavina – co křižovatka, to další připojivší se.
Výsledek: směšně tři kilometry jedu pomaleji než krokem půlhodinu.
Ale je zde i v podstatě pozitivní, takřka sociálně-spravedlnostní efekt: dříve či později se všechny křivdy toho kdo-kolik-kilometrů-od-Prahy-bydlí nemilosrdně smáznou a nastane absolutní, skoro nadpozemská rovnost.
Stojíme všichni.
Stojíme, čumíme, motory běží na volnoběh. Svítíme, smrdíme, špiníme, stresujeme se, jsme nervózní, lidé na přilehlých autobusových zastávkách v němé bezmoci přehodnocují své životní návyky, aby stejně příštího dne zjistili, že přivstat si půlhodinu vposledku žádnou změnu znamenat nebude a stejně si vychutnají své krásné chvilky v zácpě.
Takto, v tomto jakoby strnulém obrazu zatuchlé postmoderní apokalypsy jako vystřižené z Effenbergerových povídek se ukazuje praktické vyústění do dokonalosti dovedeného komunismu: rozdíly se zvolna smývají, více či méně jsme každý v hajzlu.
Nenechme se ovšem rozptylovat ideou komunismu, protože tato situace je typickým důsledkem státem neregulovaného tržního prostředí: v místech kde lišky ještě včera dávaly vehementně dobrou noc, se náhle „tak nějak objevily“ stavební pozemky, a tím začal řetěz zakázek: developeři, stavební firmy, realitky, reklamní agentury, PR agentury, grafická studia, banky, hypoteční ústavy, pojišťovny a tak dále. A tihle všichni vydělali balík a pochopitelně nikoho z nich vůbec nezajímá, že do lokality vede už po staletí jen jedna úzká silnice, po které teď místo aut z jedné vesnice bude sjíždět ve směru centrum další desítky aut z nových, tzv. satelitních vesniček.
To ať si vyřeší obec, nám do toho nic není, my jsme vydělali, takže na to zvysoka salám.
A ti, kdo si tyto domy s vizí nového krásného života ve vlastním koupí, se ráno zařadí do periodicky narůstající fronty s očekávaným koncem v nedohlednu horizontu.
A jejich splněný sladký sen jim o poznání zhořkne.
Škoda. A přitom už to vypadalo tak nadějně.
Eh.
Život.
Jak poetické slovo: věčnost.
Zároveň smrdí krchovem i voní porodnicí, probouzí v nás tu strach, tu nebetyčný klid, odkazuje k přesahu do lepších zítřků ve světě bez zla, pondělí a pojišťováků. (Pojišťováci, jen pro upřesnění, nejsou „zlo“ - nebudeme přehánět. Jsou to pouze nedostatky dobra. Axiologické zmetky. Nepodarky.)
Věčnost také vyniká obdivuhodnou vlastností: neskutečně se vleče.
Když táhlým elementem věčnosti okořeníme automobilovou dopravu, získáme novou, naprosto agonizujicí kvalitu a jsem si jist, že všichni mají jasno o čem je řeč.
O dopravních zácpách.
A nyní již pěkné, srdečné, čistě individuální a subjektivní skučení.
Na to, abych se autem přesunul každého rána na odstavné parkoviště u metra mám ve svém „defaultním životním plánu“™ vyhrazeno 10 minut. Zhruba vzdálenost tří kilometrů dělí mou osobu od zmíněného odstavného parkoviště. To není vskutku mnoho.
Podrobným a dlouhodobým statistickým průzkumem jsem zjistil, že jsou, ano, i lidé, kteří, a to pozor, bydlí více jak mé tři kilometry od místa výkonu povolání event. jiného návazného prostředku k jeho pohodlnému dosažení.
Ano, taky jsem tomu nemohl uvěřit. A jak si ukážeme, tato pravda (ostatně jako velká část jiných pravd) dříve či později bolí.
Totiž: tito lidé, co bydlí dál než já, mají svým způsobem oproti mě výhodu: když každého rána vjíždím na hlavní silnici z místa svého bydliště, oni, grázlové, už na oné hlavní jsou.
A od té chvíle dál je to jako lavina – co křižovatka, to další připojivší se.
Výsledek: směšně tři kilometry jedu pomaleji než krokem půlhodinu.
Ale je zde i v podstatě pozitivní, takřka sociálně-spravedlnostní efekt: dříve či později se všechny křivdy toho kdo-kolik-kilometrů-od-Prahy-bydlí nemilosrdně smáznou a nastane absolutní, skoro nadpozemská rovnost.
Stojíme všichni.
Stojíme, čumíme, motory běží na volnoběh. Svítíme, smrdíme, špiníme, stresujeme se, jsme nervózní, lidé na přilehlých autobusových zastávkách v němé bezmoci přehodnocují své životní návyky, aby stejně příštího dne zjistili, že přivstat si půlhodinu vposledku žádnou změnu znamenat nebude a stejně si vychutnají své krásné chvilky v zácpě.
Takto, v tomto jakoby strnulém obrazu zatuchlé postmoderní apokalypsy jako vystřižené z Effenbergerových povídek se ukazuje praktické vyústění do dokonalosti dovedeného komunismu: rozdíly se zvolna smývají, více či méně jsme každý v hajzlu.
Nenechme se ovšem rozptylovat ideou komunismu, protože tato situace je typickým důsledkem státem neregulovaného tržního prostředí: v místech kde lišky ještě včera dávaly vehementně dobrou noc, se náhle „tak nějak objevily“ stavební pozemky, a tím začal řetěz zakázek: developeři, stavební firmy, realitky, reklamní agentury, PR agentury, grafická studia, banky, hypoteční ústavy, pojišťovny a tak dále. A tihle všichni vydělali balík a pochopitelně nikoho z nich vůbec nezajímá, že do lokality vede už po staletí jen jedna úzká silnice, po které teď místo aut z jedné vesnice bude sjíždět ve směru centrum další desítky aut z nových, tzv. satelitních vesniček.
To ať si vyřeší obec, nám do toho nic není, my jsme vydělali, takže na to zvysoka salám.
A ti, kdo si tyto domy s vizí nového krásného života ve vlastním koupí, se ráno zařadí do periodicky narůstající fronty s očekávaným koncem v nedohlednu horizontu.
A jejich splněný sladký sen jim o poznání zhořkne.
Škoda. A přitom už to vypadalo tak nadějně.
Eh.
Život.
pondělí 8. října 2007
Ochrochtovo či TofuTerrorist?
Poslední obligátní hřebíček do Ochrochtovy rakvičky se šlehačkou.
Byl nenápadně zatlučen. Ale o to pevněji.
Inkontinentní strýček Ochrocht, vycucaný z prstu během několika vteřin intelektuální dysenterie, již mocně prdí do hlíny, čuchá k fialkám zespoda, hraje flašku s Pámbíčkem, či co se dějě na onom totom světě.
Na jeho místo příchází poněkud uvolněnější, nekonvenčnější, svéhlavější a poněkud ostřejší TofuTerrorist, aby světu sdělil nejednu pravdu, kterou svět, ano, i ty, drahý případný čtenáři, nerad slýcháváš.
Třeba totiž tu, že: tofu je vražda!
A to je jen začátek.
(Jak vidno, nic se vlastně nemění, absurdity a trapnosti pokračují pouze pod jiným jménem.)
(A pak že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pche!)
(Klidně stokrát, když se zlíbí.)
Byl nenápadně zatlučen. Ale o to pevněji.
Inkontinentní strýček Ochrocht, vycucaný z prstu během několika vteřin intelektuální dysenterie, již mocně prdí do hlíny, čuchá k fialkám zespoda, hraje flašku s Pámbíčkem, či co se dějě na onom totom světě.
Na jeho místo příchází poněkud uvolněnější, nekonvenčnější, svéhlavější a poněkud ostřejší TofuTerrorist, aby světu sdělil nejednu pravdu, kterou svět, ano, i ty, drahý případný čtenáři, nerad slýcháváš.
Třeba totiž tu, že: tofu je vražda!
A to je jen začátek.
(Jak vidno, nic se vlastně nemění, absurdity a trapnosti pokračují pouze pod jiným jménem.)
(A pak že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pche!)
(Klidně stokrát, když se zlíbí.)
středa 3. října 2007
Reality show jsou špatné, áno?
(Aneb Co vám Mr.Mackey neřekl.)
Díky své přemrštěné sebekritičnosti (pan Dokonalý) občas zapomínám, že blogy jsou především doménou čiré subjektivity, skuhrání, bezúčelného kopání do již okopaných mrtvol, naříkání nad rozlitým mlékem, chození kolem horké kaše a tak dále.
Zapomínám a proto nepíšu o tom, co mi přijde jako již mnohokrát prokvedlané.
Ale není větší pravdy než této, slyšte: právě zdánlivě nejběžnější skutečnosti jsou ty, které opomíjíme nejčastěji. Takže.
Jsou tací (však víme), kteří nejenom že si užívají sledování tzv. reality show, ale zároveň s entuziasmem obhajují jejich legitimitu (rozuměj tu mravní).
Tomu prvnímu, totiž čumění, rozumíme dobře: drtivá většina lidí se raději zabaví sledováním problémů těch druhých a to především proto, aby se vyhnula řešení problémů vlastních a na chvíli je odsunula jakoby stranou. Jakoby. Na chvilku. Než začnou reklamy, například.
V jisté expozici tohoto motivu lze říci (a já to s oblibou činím), že kdo sleduje reality show, dává přednost životu "virtuálnímu" před životem skutečným. Ono totiž pozorovat životní peripetie někoho jiného v televizi budí zdání, že máme "prst na tepu života" a tehdy cítíme, jako bychom všechno to, co vidíme, prožívali na vlastní kůži, ovšem s tou kouzelnou koncovkou, že nemusíme sami provádět rozhodnutí a nést za ně následky. Neodřeme si koleno, nerozbijeme si hubu, nepůjdeme bručet. Příjemné. Lákavé.
V realitě je to ovšem stejné, jako bychom nasedli do auta, které řídí někdo jiný (například Adolf Hitler) a nechali se vést se slovy: vzdávám se veškerého nároku na svobodné rozhodnutí, Adolfe, čiň jak uznáš. Bourej, přejížděj maminky s kočárkem na přechodech, co jich jen najdeš, vlastně, ani nemusíš nikam jezdit, je to jen na tobě, rád půjdu pěšky, bos, v mrazu. A tak dále. Svět televize, stejně jako svět sociopata, nezná hranic.
Příklad s Hitlerem je zcela adekvátní: pokud si uvědomíme, že televizním stanicím jde pouze o zisk, tj. o peníze, je náhle odstraněn veškerý nárok na mravnost neboť: co se prodává, to vydělává.
Nevím jak ostatní, ale já jsem ještě nikdy nenasedl do dopravního prostředku, u kterého jsem alespoň rámcově nepředpokládal jeho trajektorii (téměř vždy máte jistotu, i v tom nejextrémnějším případě, že se budete pohybovat zhruba někde na planetě zvané Země.). Ve virtuálních světech (např. TV) tuto jistotu ztrácíte.
Za sebe mohu říci, že mi vyhovuje možnost alespoň rámcově předvídat základní běh dalších událostí a do jisté míry, jak jen člověk může, tento běh měnit vlastními rozhodnutími.
Ale proti gustu žádný dišputát. Stádo žádá oddech, budiž mu přáno.
Čemuž ale přáno být nemůže, je druhý aspekt věci, formulovaný do teze: reality show jsou etické.
Ústředním argumentem těch, co toto tvrdí je většinou: "dyť voni sami věděj do čehou dou, prostě, nikdo je nenutí, určitě sledovali minulý sérije (BigBrother, VyVolené, Česko hledá Superstar...) tagže maj jasno, jako".
Problém je v tom, že většina lidí nemá jasno nikdy. I když v televizi vidíme každodenně záběry z válek, autonehod, krádeží, vražd, přepadení a všichni "pochopitelně" víme, že to není v pořádku, přesto se výše zmiňované jaksi pořád děje a dít bude. A proč? Protože lidská schopnost poučit se z chyb druhých je velmi limitovaná, a to tím momentem, kdy se nedotýká bezprostředně nás.
"Jako, nejsem žádnej rváč, mouše bych neublížil. Ale šáhni mi na starou a rozbiju ti držku, zmrde!"
A kde je náhle všechna lidská zkušenost mnoha tisíciletí, vychování a životní zásady postavené na zkušenostech desítek předchozích generací?
Dostáváme se k jádru: všechny reality show jsou projektovány tak, aby dotlačili aktéry k onomu pomyslnému bodu zlomu; pokoušejí ho opakovaně a tak důmyslně, aby došlo k jeho selhání; posunují člověka do těch mezí, o kterých ani nesnil a pokud ano, tak jen v těch nehorších snech. A když k tomuto selhání dojde, když je člověk v mezní situaci zlomen, přichází prvotřídní zboží: emoce, pláč, slovní či fyzická agrese, afektované jednání.
A to je prvotřídní štof, materiál na který všichni diváci čekají a rádi za něj zaplatí.
A tak reality show zaměstnává odborníky, kteří vybírají jedince, kteří "slibují zajímavý vývoj a zvrat v celé show", neboli "ty co daj deku prvnímu kdo je nasere", například. Tito inženýři nastavovaných lidských vztahů vytvářejí pak situace, ve kterých je cílem vyprovokovat všechny k tomu, co jim přirozené zábrany, výchova, vzdělání či charakter obvykle brání provést.
A dříve či později se to povede.
Koncentrační tábory, věznice a další podobná zábavná zařízení poskytly cenné know-how jak zlomit člověka, a toto je částečně využíváno i v tomto odvětví zábavního průmyslu.
V náznacích a plíživě, jakoby v divácky přijatelné formě, ale neoddiskutovatelně.
Kvůli sledovanosti.
Neboli kvůli penězům.
Pro prachy.
Bez dalšího komentáře.
Vážně.
Díky své přemrštěné sebekritičnosti (pan Dokonalý) občas zapomínám, že blogy jsou především doménou čiré subjektivity, skuhrání, bezúčelného kopání do již okopaných mrtvol, naříkání nad rozlitým mlékem, chození kolem horké kaše a tak dále.
Zapomínám a proto nepíšu o tom, co mi přijde jako již mnohokrát prokvedlané.
Ale není větší pravdy než této, slyšte: právě zdánlivě nejběžnější skutečnosti jsou ty, které opomíjíme nejčastěji. Takže.
Jsou tací (však víme), kteří nejenom že si užívají sledování tzv. reality show, ale zároveň s entuziasmem obhajují jejich legitimitu (rozuměj tu mravní).
Tomu prvnímu, totiž čumění, rozumíme dobře: drtivá většina lidí se raději zabaví sledováním problémů těch druhých a to především proto, aby se vyhnula řešení problémů vlastních a na chvíli je odsunula jakoby stranou. Jakoby. Na chvilku. Než začnou reklamy, například.
V jisté expozici tohoto motivu lze říci (a já to s oblibou činím), že kdo sleduje reality show, dává přednost životu "virtuálnímu" před životem skutečným. Ono totiž pozorovat životní peripetie někoho jiného v televizi budí zdání, že máme "prst na tepu života" a tehdy cítíme, jako bychom všechno to, co vidíme, prožívali na vlastní kůži, ovšem s tou kouzelnou koncovkou, že nemusíme sami provádět rozhodnutí a nést za ně následky. Neodřeme si koleno, nerozbijeme si hubu, nepůjdeme bručet. Příjemné. Lákavé.
V realitě je to ovšem stejné, jako bychom nasedli do auta, které řídí někdo jiný (například Adolf Hitler) a nechali se vést se slovy: vzdávám se veškerého nároku na svobodné rozhodnutí, Adolfe, čiň jak uznáš. Bourej, přejížděj maminky s kočárkem na přechodech, co jich jen najdeš, vlastně, ani nemusíš nikam jezdit, je to jen na tobě, rád půjdu pěšky, bos, v mrazu. A tak dále. Svět televize, stejně jako svět sociopata, nezná hranic.
Příklad s Hitlerem je zcela adekvátní: pokud si uvědomíme, že televizním stanicím jde pouze o zisk, tj. o peníze, je náhle odstraněn veškerý nárok na mravnost neboť: co se prodává, to vydělává.
Nevím jak ostatní, ale já jsem ještě nikdy nenasedl do dopravního prostředku, u kterého jsem alespoň rámcově nepředpokládal jeho trajektorii (téměř vždy máte jistotu, i v tom nejextrémnějším případě, že se budete pohybovat zhruba někde na planetě zvané Země.). Ve virtuálních světech (např. TV) tuto jistotu ztrácíte.
Za sebe mohu říci, že mi vyhovuje možnost alespoň rámcově předvídat základní běh dalších událostí a do jisté míry, jak jen člověk může, tento běh měnit vlastními rozhodnutími.
Ale proti gustu žádný dišputát. Stádo žádá oddech, budiž mu přáno.
Čemuž ale přáno být nemůže, je druhý aspekt věci, formulovaný do teze: reality show jsou etické.
Ústředním argumentem těch, co toto tvrdí je většinou: "dyť voni sami věděj do čehou dou, prostě, nikdo je nenutí, určitě sledovali minulý sérije (BigBrother, VyVolené, Česko hledá Superstar...) tagže maj jasno, jako".
Problém je v tom, že většina lidí nemá jasno nikdy. I když v televizi vidíme každodenně záběry z válek, autonehod, krádeží, vražd, přepadení a všichni "pochopitelně" víme, že to není v pořádku, přesto se výše zmiňované jaksi pořád děje a dít bude. A proč? Protože lidská schopnost poučit se z chyb druhých je velmi limitovaná, a to tím momentem, kdy se nedotýká bezprostředně nás.
"Jako, nejsem žádnej rváč, mouše bych neublížil. Ale šáhni mi na starou a rozbiju ti držku, zmrde!"
A kde je náhle všechna lidská zkušenost mnoha tisíciletí, vychování a životní zásady postavené na zkušenostech desítek předchozích generací?
Dostáváme se k jádru: všechny reality show jsou projektovány tak, aby dotlačili aktéry k onomu pomyslnému bodu zlomu; pokoušejí ho opakovaně a tak důmyslně, aby došlo k jeho selhání; posunují člověka do těch mezí, o kterých ani nesnil a pokud ano, tak jen v těch nehorších snech. A když k tomuto selhání dojde, když je člověk v mezní situaci zlomen, přichází prvotřídní zboží: emoce, pláč, slovní či fyzická agrese, afektované jednání.
A to je prvotřídní štof, materiál na který všichni diváci čekají a rádi za něj zaplatí.
A tak reality show zaměstnává odborníky, kteří vybírají jedince, kteří "slibují zajímavý vývoj a zvrat v celé show", neboli "ty co daj deku prvnímu kdo je nasere", například. Tito inženýři nastavovaných lidských vztahů vytvářejí pak situace, ve kterých je cílem vyprovokovat všechny k tomu, co jim přirozené zábrany, výchova, vzdělání či charakter obvykle brání provést.
A dříve či později se to povede.
Koncentrační tábory, věznice a další podobná zábavná zařízení poskytly cenné know-how jak zlomit člověka, a toto je částečně využíváno i v tomto odvětví zábavního průmyslu.
V náznacích a plíživě, jakoby v divácky přijatelné formě, ale neoddiskutovatelně.
Kvůli sledovanosti.
Neboli kvůli penězům.
Pro prachy.
Bez dalšího komentáře.
Vážně.
čtvrtek 20. září 2007
Vraťte mi můj stereotyp!
(Aneb: smrdíme doma svépomocí)
Toto úterý jsem se vrátil z dovolené.
Z jiného kontinentu, jiné kultury, jiného času, jiného světa.
A od moře. Od slunce. Od tepla.
Rozdíl pětadvaceti stupňů směrem dolů dává nový význam slovu "ochlazení".
A už druhý den se potácím na a ve svém kontinentu, kultuře, čase a světě.
Který by mi měl být až příliš familiérní, neboť proto člověk zpravidla odjíždí na takzvané "dovolené". A není.
Změna trasy, toť oč tu běží.
A naše životní trasy, co kus to originál, mohou být kupříkladu:
práce-nákup-domov
škola-hřiště-domov
posilovna-solarium-videopůjčovna-diskotéka-domov
fitko-solarium-nákupní centrum-kavárna-domov
nádraží-bufet-lavička v parku-tramvaj-podmostí
a tak dále a tak dále a ještě dál.
Drobné a bezvýznamné epizodky typu "divadlo", "kino", "kostel", "mešita", "kulečník", "bowling", "bordel", "swingers' party", "chata", "chalupa", "koupaliště" a podobné nezapisuji pro jejich marginální dopad na celý cyklus.
Samořejmě, že se kupříkladu při pobytu v bordelu či kostele určitým způsobem bavíte a z obou dvou si i něco odnesete (ať chlamydie či rozhřešení), ale z perspektivy životního běhu jde o příslovečný bezvýznamný prd v perličkové lázni, kapku moči v Žluté řece.
Jsme zacykleni v jistotách, které zároveň potřebujeme (neboť řád je dobrý pro zvíře zvané "člověk") stejně jako nenávidíme (neboť to nezvířecí v nás žádá svobodu, volnost a rozlet).
A tak dočasně opouštíme naše vyběhané krysí stezky, uválcované a udusané našimi uspěchánými kroky opakovanými v rytmu určovaném rozsáhlostí našeho závodního okruhu a využíváme dobrodiní takzvaných "dovolených" k tomu, abychom nezakrněli, nezparchantěli či nezešíleli.
Ale to není to hlavní.
Dovolená nám aspoň na chvíli ukradne tu samozřejmost, s jakou vklouzáváme do našich papučí při ranním vstávání, s jakou zamykáme dvěře našich příbytků a nasedáme do aut či autobusů a s jakou vedeme naše zdánlivě smysluplné životy.
Avšak jen proto, abychom po návratu z dovolené pochopili, že všechny ty věci, okolnosti a úkony, kterými se obklopujeme a jejichž stereotypní aspekt nenávidíme, vlastně neskutečně potřebujeme a k smrti milujeme.
Než nás časem opět omrzí.
Shrnuto, podtrženo: ano, dovolená nás učí milovat smrdět doma.
S láskou, kvalitně a svépomocí.
Toto úterý jsem se vrátil z dovolené.
Z jiného kontinentu, jiné kultury, jiného času, jiného světa.
A od moře. Od slunce. Od tepla.
Rozdíl pětadvaceti stupňů směrem dolů dává nový význam slovu "ochlazení".
A už druhý den se potácím na a ve svém kontinentu, kultuře, čase a světě.
Který by mi měl být až příliš familiérní, neboť proto člověk zpravidla odjíždí na takzvané "dovolené". A není.
Změna trasy, toť oč tu běží.
A naše životní trasy, co kus to originál, mohou být kupříkladu:
práce-nákup-domov
škola-hřiště-domov
posilovna-solarium-videopůjčovna-diskotéka-domov
fitko-solarium-nákupní centrum-kavárna-domov
nádraží-bufet-lavička v parku-tramvaj-podmostí
a tak dále a tak dále a ještě dál.
Drobné a bezvýznamné epizodky typu "divadlo", "kino", "kostel", "mešita", "kulečník", "bowling", "bordel", "swingers' party", "chata", "chalupa", "koupaliště" a podobné nezapisuji pro jejich marginální dopad na celý cyklus.
Samořejmě, že se kupříkladu při pobytu v bordelu či kostele určitým způsobem bavíte a z obou dvou si i něco odnesete (ať chlamydie či rozhřešení), ale z perspektivy životního běhu jde o příslovečný bezvýznamný prd v perličkové lázni, kapku moči v Žluté řece.
Jsme zacykleni v jistotách, které zároveň potřebujeme (neboť řád je dobrý pro zvíře zvané "člověk") stejně jako nenávidíme (neboť to nezvířecí v nás žádá svobodu, volnost a rozlet).
A tak dočasně opouštíme naše vyběhané krysí stezky, uválcované a udusané našimi uspěchánými kroky opakovanými v rytmu určovaném rozsáhlostí našeho závodního okruhu a využíváme dobrodiní takzvaných "dovolených" k tomu, abychom nezakrněli, nezparchantěli či nezešíleli.
Ale to není to hlavní.
Dovolená nám aspoň na chvíli ukradne tu samozřejmost, s jakou vklouzáváme do našich papučí při ranním vstávání, s jakou zamykáme dvěře našich příbytků a nasedáme do aut či autobusů a s jakou vedeme naše zdánlivě smysluplné životy.
Avšak jen proto, abychom po návratu z dovolené pochopili, že všechny ty věci, okolnosti a úkony, kterými se obklopujeme a jejichž stereotypní aspekt nenávidíme, vlastně neskutečně potřebujeme a k smrti milujeme.
Než nás časem opět omrzí.
Shrnuto, podtrženo: ano, dovolená nás učí milovat smrdět doma.
S láskou, kvalitně a svépomocí.
pondělí 10. září 2007
Jablka s příchutí strychninu.
(Již 6 let: Crash Different.)
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
čtvrtek 23. srpna 2007
Ed Hardy & Jeho Parta
Subkultura alá Paris Hilton.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
úterý 7. srpna 2007
Zvratoři a hroziči.
(Romantické úterní večery u rozhlasových přijímačů)
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
středa 18. července 2007
Okurky a český smutek
Tištěné slovo je mrtvo.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
pondělí 2. července 2007
Kauza Neposlušné tenisky
(Tentokrát mínus Zaňáková)
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
středa 20. června 2007
Pavada, vada-vada, va.
(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
úterý 12. června 2007
All your music are belong to suck.
(You know what you listening.)
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
pondělí 28. května 2007
Sed7m.
(Kreténismus vpřed.)
Chci nacházet v celku všehomíra jen a pouze symbolično.
Nezajímají mě chladné kalkulace, racionální zdůvodnění, empirická fakta.
Pátrám po smyslu.
Přesněji řečeno: po smyslu nesmyslu.
Sága "Krmím Gůgl Bláboly", zkráceně KGB pokračuje a já se nezastavím před ničím.
Začalo to nevinně: zadal jsem omylem vyhledávat zdvojené
praha praha
Obdržel jsem počet results v řádu miliónů. To mi nestačilo. Načež píšu:
praha praha praha
Results ubylo nepatrně, v řádech tisíců změna, pořád milióny.
Když bylo šest "prah" pořád milióny results (a to mi něco povídejte o redundanci!) - však jen počkej, zajíci! - přidávám postupně "brno", "cheb", "beroun".
Jde do tuhého a milióny ubývají.
Když tu génius, hlásí se o slovo. Nevázánými asociacemi obluzená mysl chrlí rýmy:
praha draha brno plno cheb chleb beroun meloun
A počet results: 7
Až nebudete vědět, na co se pana faráře u zpovědi zeptat, ptejte se ho na tohle.
(To vše je samozřejmě pokus o vtip, ale uvažte: pravděpodobnost výskytu výše uvedených slov v pohromadě v jednom textu je velmi malá. A náš báječný svět si to střihnul rovnou sedmkrát. A zhruba za dva měsíce (až mě Gůgl zaarchivuje) i já se zařadím mezi mesiášské kandidáty. Ano, budu osmý. Ano, jsem boží. The End Is Nigh.)
Chci nacházet v celku všehomíra jen a pouze symbolično.
Nezajímají mě chladné kalkulace, racionální zdůvodnění, empirická fakta.
Pátrám po smyslu.
Přesněji řečeno: po smyslu nesmyslu.
Sága "Krmím Gůgl Bláboly", zkráceně KGB pokračuje a já se nezastavím před ničím.
Začalo to nevinně: zadal jsem omylem vyhledávat zdvojené
praha praha
Obdržel jsem počet results v řádu miliónů. To mi nestačilo. Načež píšu:
praha praha praha
Results ubylo nepatrně, v řádech tisíců změna, pořád milióny.
Když bylo šest "prah" pořád milióny results (a to mi něco povídejte o redundanci!) - však jen počkej, zajíci! - přidávám postupně "brno", "cheb", "beroun".
Jde do tuhého a milióny ubývají.
Když tu génius, hlásí se o slovo. Nevázánými asociacemi obluzená mysl chrlí rýmy:
praha draha brno plno cheb chleb beroun meloun
A počet results: 7
Až nebudete vědět, na co se pana faráře u zpovědi zeptat, ptejte se ho na tohle.
(To vše je samozřejmě pokus o vtip, ale uvažte: pravděpodobnost výskytu výše uvedených slov v pohromadě v jednom textu je velmi malá. A náš báječný svět si to střihnul rovnou sedmkrát. A zhruba za dva měsíce (až mě Gůgl zaarchivuje) i já se zařadím mezi mesiášské kandidáty. Ano, budu osmý. Ano, jsem boží. The End Is Nigh.)
úterý 22. května 2007
Nehnu prstem a jsem verzí 2.0
(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
čtvrtek 10. května 2007
Zombie jsou také lidé.
(Jenom kapánek mrtvější.)
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
čtvrtek 26. dubna 2007
Běžím tedy jsem.
(René D. se v hrobě točí jak děcko na kolotoči.)
Zase další životní zlom. Sice se nejedná o moje typické zlomy, kdy se celý svět otřese v základech a zvířený prach usedá ještě několik následujících týdnů, ale i tak se o jedná o svého druhu obdobný moment v životě člověka.
A abych ještě prodlužoval napětí (master of suspense), rozvinu zde krátkou úvahu, která načrtne rámcově na kterém dvorku se tentokrát otřáslo. Totiž na dvorku se zhamtaným trávníkem, záhony rozkopanými, s keříky rajčat polámanými. Od sportovních aktivit, totiž.
Jako většina třicátníků, i já svádím lítý boj o zrno, přesněji řečeno o špek. Sedíme u počítačů, pracujeme hlavou, jíme často, hodně a špatně. S nostalgií vzpomínáme na sladkých dvacet, kdy jsme nepracovali ani hlavou, žili jako dobytek a přesto vážili o 15 kilogramů méně. Navíc, pokud je vaše drahá polovička notně mladší a zmíněné problémy se jí nijak netýkají, je o důvod víc, proč bitvu zahájit.
Tudíž jsem před dvěma roky zakoupil inline brusle, hodil několik mocných tlam a po třech měsících jsem koupil agresivní náčiní na kterém řádím do dnešních dnů. Nemaje však vytrvalosti, odpadávám po hodině skákání a spol. V tomto případě je kvantita žádoucí než kvalita. Nazul jsem si tedy toto pondělí kecky, nasadil kšiltovku, započal pěti minutami chůze, dvacet minut běžel a po dalších pěti minutách chůze dorazil domů. Poprvé v životě jsem běžel déle než na nejbližší spoj MHD.
A ačkoli jsem celý proces opakoval včera, ještě jsem to celé řádně nepromyslel.
A to se musí, to bych nebyl já.
Dospěl jsem ke klíčové otázce, na kterou mi prozatím chybí odpověď:
Má to být zabávné? Lze se při běhu bavit? Co lze od běhu čekat?
A vězte: za adekvátní odpověď nepovažuju agitační báchorky o kardiovaskulárních příhodách, o metabolismu tuků a cukrů, o endorfinech vyplavených PO výkonu.
Chci znát duchovní a filozofickou relevanci celé této záležitosti v jejím průběhu. Chci číst mnohostránkové elaboráty na téma smysluplnosti tělesných/duševních/duchovních procesů přítomných při běhu pro nitro člověka.
Jóga běhu. Mystika maratonu. Kabala joggingu.
A taky se zamítají jednoznačně lživá klišé typu: ve zdravém tělě zdravý duch.
Zatím jsem schopen říct jen jedno: za půl hodinu strávenou vytrvalostním během obdržíte velice intenzivní zážitek, jehož kvalita je prozatím předmětem mého zájmu, ovšem již teď mohu konstatovat, že oproti běžným aktivitám je tato kvalita naprosto výjimečná.
Půlhodina uteče jako nic, u počítače, u knihy, u televize, u jídla.
Při běhu vnímáte každou vteřinu jako zásadní.
To je dobré.
Jenom nevím co s tím dál.
Možná že nic.
Ale zatím tomu odmítám věřit.
Zase další životní zlom. Sice se nejedná o moje typické zlomy, kdy se celý svět otřese v základech a zvířený prach usedá ještě několik následujících týdnů, ale i tak se o jedná o svého druhu obdobný moment v životě člověka.
A abych ještě prodlužoval napětí (master of suspense), rozvinu zde krátkou úvahu, která načrtne rámcově na kterém dvorku se tentokrát otřáslo. Totiž na dvorku se zhamtaným trávníkem, záhony rozkopanými, s keříky rajčat polámanými. Od sportovních aktivit, totiž.
Jako většina třicátníků, i já svádím lítý boj o zrno, přesněji řečeno o špek. Sedíme u počítačů, pracujeme hlavou, jíme často, hodně a špatně. S nostalgií vzpomínáme na sladkých dvacet, kdy jsme nepracovali ani hlavou, žili jako dobytek a přesto vážili o 15 kilogramů méně. Navíc, pokud je vaše drahá polovička notně mladší a zmíněné problémy se jí nijak netýkají, je o důvod víc, proč bitvu zahájit.
Tudíž jsem před dvěma roky zakoupil inline brusle, hodil několik mocných tlam a po třech měsících jsem koupil agresivní náčiní na kterém řádím do dnešních dnů. Nemaje však vytrvalosti, odpadávám po hodině skákání a spol. V tomto případě je kvantita žádoucí než kvalita. Nazul jsem si tedy toto pondělí kecky, nasadil kšiltovku, započal pěti minutami chůze, dvacet minut běžel a po dalších pěti minutách chůze dorazil domů. Poprvé v životě jsem běžel déle než na nejbližší spoj MHD.
A ačkoli jsem celý proces opakoval včera, ještě jsem to celé řádně nepromyslel.
A to se musí, to bych nebyl já.
Dospěl jsem ke klíčové otázce, na kterou mi prozatím chybí odpověď:
Má to být zabávné? Lze se při běhu bavit? Co lze od běhu čekat?
A vězte: za adekvátní odpověď nepovažuju agitační báchorky o kardiovaskulárních příhodách, o metabolismu tuků a cukrů, o endorfinech vyplavených PO výkonu.
Chci znát duchovní a filozofickou relevanci celé této záležitosti v jejím průběhu. Chci číst mnohostránkové elaboráty na téma smysluplnosti tělesných/duševních/duchovních procesů přítomných při běhu pro nitro člověka.
Jóga běhu. Mystika maratonu. Kabala joggingu.
A taky se zamítají jednoznačně lživá klišé typu: ve zdravém tělě zdravý duch.
Zatím jsem schopen říct jen jedno: za půl hodinu strávenou vytrvalostním během obdržíte velice intenzivní zážitek, jehož kvalita je prozatím předmětem mého zájmu, ovšem již teď mohu konstatovat, že oproti běžným aktivitám je tato kvalita naprosto výjimečná.
Půlhodina uteče jako nic, u počítače, u knihy, u televize, u jídla.
Při běhu vnímáte každou vteřinu jako zásadní.
To je dobré.
Jenom nevím co s tím dál.
Možná že nic.
Ale zatím tomu odmítám věřit.
úterý 27. března 2007
Problémem není o čem psát.
(Já však píšu o čem psát.)
Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.
Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.
Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.
Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.
Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.
Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.
A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.
A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.
Ale upřímně: zajímá to někoho?
A vlastně: zajímá to mě samotného?
Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.
Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.
Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.
Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.
Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.
Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.
Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.
A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.
A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.
Ale upřímně: zajímá to někoho?
A vlastně: zajímá to mě samotného?
Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.
O prvenstvích vyhledavačových.
(Když nevím co bych, vyhledávám smetáček.)
Zjistil jsem (to co jistě již všichni dávno vědí): stohy slovních spojení jsou ještě, řečeno filozofem jazyka, neobsazeny - alespoň ve světě internetu. Touto tezí rámcově navazuji na zmínku o egonanii při vyhledávání a exponuji ji, jak je mým zvykem do absurdních konců.
Totiž: občas si vynucuji výsledky hledání použitím uvozovek a divím se, že ještě nikdo nepsal to které konkrétní slovní spojení. A začalo to, jářku, nevinně: v momentě osvícení, (shůry mi daném, pochopitelně), vyvstalo mi v hlavě slovní spojení "prcat ježky"; pravděpodobně reminiscence na pubertální období, kdy se podobné taškařice (slovní, pochopitelně) vcelku běžně objevovaly ve vokabulářích mých soupubescujících kolegů.
Samozřejmě, a to musíte uznat, jsem si to nemohl nechat sám pro sebe.
Gůgl mi hned na první místě předhodil klenot v podobě spojení "Pan Prcat Ježky", což mi zavání géniem a nebudu komentovat, že je to spíše Pan .maraspace. Ostatně, od tohoto okamžiku iniciace, čas od času čtu a nelituji času i když pečená drůbež nekončí v ústech o své vůli a není každého dne posvícení.
A vyhledávám dál, samozřejmě.
A rozhodl jsem se, že v každém publikovaném vstupu uvedu, pokud možno a samozřejmě ve vhodném kontextu, taková neobvyklá slovní spojení která nasytí podobně postižené exempláře mého druhu.
Dnes to bude přímo v závěru a sice tematicky velice košer, totiž k předmětu egonanie:
Ztepilá samohana surfařova doznala triumfu symbolizovaného tučnými výsledky.
Budu v tom dále pokračovat. Jednou mi svět poděkuje.
Však počkej, světe, holomku nevděčná!
Zjistil jsem (to co jistě již všichni dávno vědí): stohy slovních spojení jsou ještě, řečeno filozofem jazyka, neobsazeny - alespoň ve světě internetu. Touto tezí rámcově navazuji na zmínku o egonanii při vyhledávání a exponuji ji, jak je mým zvykem do absurdních konců.
Totiž: občas si vynucuji výsledky hledání použitím uvozovek a divím se, že ještě nikdo nepsal to které konkrétní slovní spojení. A začalo to, jářku, nevinně: v momentě osvícení, (shůry mi daném, pochopitelně), vyvstalo mi v hlavě slovní spojení "prcat ježky"; pravděpodobně reminiscence na pubertální období, kdy se podobné taškařice (slovní, pochopitelně) vcelku běžně objevovaly ve vokabulářích mých soupubescujících kolegů.
Samozřejmě, a to musíte uznat, jsem si to nemohl nechat sám pro sebe.
Gůgl mi hned na první místě předhodil klenot v podobě spojení "Pan Prcat Ježky", což mi zavání géniem a nebudu komentovat, že je to spíše Pan .maraspace. Ostatně, od tohoto okamžiku iniciace, čas od času čtu a nelituji času i když pečená drůbež nekončí v ústech o své vůli a není každého dne posvícení.
A vyhledávám dál, samozřejmě.
A rozhodl jsem se, že v každém publikovaném vstupu uvedu, pokud možno a samozřejmě ve vhodném kontextu, taková neobvyklá slovní spojení která nasytí podobně postižené exempláře mého druhu.
Dnes to bude přímo v závěru a sice tematicky velice košer, totiž k předmětu egonanie:
Ztepilá samohana surfařova doznala triumfu symbolizovaného tučnými výsledky.
Budu v tom dále pokračovat. Jednou mi svět poděkuje.
Však počkej, světe, holomku nevděčná!
pondělí 26. února 2007
Morrowind is the murder.
(Život se obecně přeceňuje - pravil nolifer.)
Jedna z mých oblíbených počítačových her, Morrowind, léty neztrácí nic na svém půvabu. Mohu to sám potvrdit, jsem její (jeho) obětí. Když se jakási nic netušící a naivní duše v oficiálním fóru Elder Scrolls ptala, zda-li si má Morrowind pořídit, když se mu líbil Oblivion, zaznělo několik odpovědí v duchu podobném výše napsanému.
Takže přemýšlím nad adekvátním českým ekvivalentem slova "nolifer". A myslím, že nemusím spěchat s překladem. Tak daleko to totiž nedošlo, ačkoli za tu dobu co Morrowind znám, bylo příležitostí nepočítaně. Přeci jen se mi daří balancovat na hranici hraní a nehraní, s chvilkovými vítězstvími jednoho či druhého, aby nakonec "přeceňovaný" život ziskal vrchu a já si uvědomil, že zahrávat si s alternativními světy je vpravdě nebezpečné. Vracím se tak ke všem mým dalším "destinacím ducha" (věda, hudba, lidé) a nelituji ničeho.
Už je to čtyři roky a já stále žasnu nad novými lokacemi, předměty, questy, dialogy. A ačkoli jsem již vytvořil desítky různých postav, přesto stále a vždy cítím pokaždé stejně tajemný pocit, když s novou postavou stojím v Seyda Neen. Stejně intenzivní jako poprvé. Dobrodružství čekají, jen je následovat. A nejsem sám, tím jsem si jist.
A vím, že až mi někdo za 30 let, kdy už nikdo nebude vědět co je to Windows či PC, neboť budou technologie totálně odlišné ráže, pustí z rozpraskané, zašuměné empétrojky hlavní motiv Morrowindu (díky Jeremy), nahrnou se mi slzy do očí a budu paralyzován vlnou sentimentu.
Ano. Napsal jsem to. Čert to vem.
Doporučuji.
Anebo ne.
Život je skvost a Morrowind by vám ho značně zkrátil.
Note to English reading visitors (if any):
This article is my worthless comment on how outstanding is the computer game "Morrowind" even several years after its release. Definitely recommended to everybody interested in losing his job, girlfriend/wife and family.
Shame on you, Bethesda!
Jedna z mých oblíbených počítačových her, Morrowind, léty neztrácí nic na svém půvabu. Mohu to sám potvrdit, jsem její (jeho) obětí. Když se jakási nic netušící a naivní duše v oficiálním fóru Elder Scrolls ptala, zda-li si má Morrowind pořídit, když se mu líbil Oblivion, zaznělo několik odpovědí v duchu podobném výše napsanému.
Takže přemýšlím nad adekvátním českým ekvivalentem slova "nolifer". A myslím, že nemusím spěchat s překladem. Tak daleko to totiž nedošlo, ačkoli za tu dobu co Morrowind znám, bylo příležitostí nepočítaně. Přeci jen se mi daří balancovat na hranici hraní a nehraní, s chvilkovými vítězstvími jednoho či druhého, aby nakonec "přeceňovaný" život ziskal vrchu a já si uvědomil, že zahrávat si s alternativními světy je vpravdě nebezpečné. Vracím se tak ke všem mým dalším "destinacím ducha" (věda, hudba, lidé) a nelituji ničeho.
Už je to čtyři roky a já stále žasnu nad novými lokacemi, předměty, questy, dialogy. A ačkoli jsem již vytvořil desítky různých postav, přesto stále a vždy cítím pokaždé stejně tajemný pocit, když s novou postavou stojím v Seyda Neen. Stejně intenzivní jako poprvé. Dobrodružství čekají, jen je následovat. A nejsem sám, tím jsem si jist.
A vím, že až mi někdo za 30 let, kdy už nikdo nebude vědět co je to Windows či PC, neboť budou technologie totálně odlišné ráže, pustí z rozpraskané, zašuměné empétrojky hlavní motiv Morrowindu (díky Jeremy), nahrnou se mi slzy do očí a budu paralyzován vlnou sentimentu.
Ano. Napsal jsem to. Čert to vem.
Doporučuji.
Anebo ne.
Život je skvost a Morrowind by vám ho značně zkrátil.
Note to English reading visitors (if any):
This article is my worthless comment on how outstanding is the computer game "Morrowind" even several years after its release. Definitely recommended to everybody interested in losing his job, girlfriend/wife and family.
Shame on you, Bethesda!
čtvrtek 15. února 2007
Kdo Chladil Spálený Bobek?
Každopádně ani Gott, ani Malásek.
Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?
Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.
Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.
A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.
Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.
Sbohem minulosti.
(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)
Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?
Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.
Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.
A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.
Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.
Sbohem minulosti.
(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)
úterý 6. února 2007
pondělí 5. února 2007
Dobře utajený blog.
(Skýtá četné výhody.)
V rámci egonanie, kteroužto kratochvíli provozuje každý a kdo ne, kecá, občas potrápím strýčka Gůgla a kochám se obdrženými výsledky. Pravda, vetšina textu které do vyhledávacího okénka zadávám, jsou minimálně podezřelé, když ne přímo nezákonné a především navýsost blbé. Považuji internet za ekvivalent obecné encyklopedie, ovšem, s velmi specifickou tématickou vyhraněností: endžinem blbosti poháněný porn'n'gore'n'blog. Takže ostenativně zadávám kulišácké věty a čekám na svou vytouženou odpověď. (Q: Neviděl jste zde letět můj šíp? A: Mindon Eporedax. A tak dále.)
A nemohl jsem si nevšimnout, že jsem utajen. Zatímco starý Ochrocht ještě v torzech přežívá v gůglovské archivní keši, nový hnípe v poklidu nerušen ma disku serveru Blogger.com a line se než ticho po pěšině.
Již si představuji ony samé výhody. Pozitiva. Sociální jistoty. Běhá mi mráz po zádech z tušení možností netušených. Vlastně, jsa špiónem, můžu si tady klidně uchovávát své pracovní poznámky a zůstat přitom v absolutním utajení. (Koupit 12 rohlíků a lovečák. Vyžehlit. Zaplatit složenky. Vynést koš. Objednat plutonium od pana X. Zavolat mamince.) Nebo třeba, ať nežeru, můžu zde vyjádřit svůj občanský postoj k čemukoli! Taková příležitost! Tedy nastojte:
Tento svět je nejlepší z možných!
Ano, Leibnitzi, řekl jsem to.
Tolik svobody. Úplně nové divadlo.
(Asi si budu muset přečíst ten help, co je někde k přečtení. Neočekávám, že by zviditelnění mého blogu mělo nějaký zvláštní dopad na jeho navštěvovanost. Navíc, jako tajný agent ve službách republiky Guinea Bissau o jakoukoli publicitu nestojím. Ale když už, tak už.)
V rámci egonanie, kteroužto kratochvíli provozuje každý a kdo ne, kecá, občas potrápím strýčka Gůgla a kochám se obdrženými výsledky. Pravda, vetšina textu které do vyhledávacího okénka zadávám, jsou minimálně podezřelé, když ne přímo nezákonné a především navýsost blbé. Považuji internet za ekvivalent obecné encyklopedie, ovšem, s velmi specifickou tématickou vyhraněností: endžinem blbosti poháněný porn'n'gore'n'blog. Takže ostenativně zadávám kulišácké věty a čekám na svou vytouženou odpověď. (Q: Neviděl jste zde letět můj šíp? A: Mindon Eporedax. A tak dále.)
A nemohl jsem si nevšimnout, že jsem utajen. Zatímco starý Ochrocht ještě v torzech přežívá v gůglovské archivní keši, nový hnípe v poklidu nerušen ma disku serveru Blogger.com a line se než ticho po pěšině.
Již si představuji ony samé výhody. Pozitiva. Sociální jistoty. Běhá mi mráz po zádech z tušení možností netušených. Vlastně, jsa špiónem, můžu si tady klidně uchovávát své pracovní poznámky a zůstat přitom v absolutním utajení. (Koupit 12 rohlíků a lovečák. Vyžehlit. Zaplatit složenky. Vynést koš. Objednat plutonium od pana X. Zavolat mamince.) Nebo třeba, ať nežeru, můžu zde vyjádřit svůj občanský postoj k čemukoli! Taková příležitost! Tedy nastojte:
Tento svět je nejlepší z možných!
Ano, Leibnitzi, řekl jsem to.
Tolik svobody. Úplně nové divadlo.
(Asi si budu muset přečíst ten help, co je někde k přečtení. Neočekávám, že by zviditelnění mého blogu mělo nějaký zvláštní dopad na jeho navštěvovanost. Navíc, jako tajný agent ve službách republiky Guinea Bissau o jakoukoli publicitu nestojím. Ale když už, tak už.)
čtvrtek 18. ledna 2007
Když zřejmé není zřejmě dost zřejmé.
Kameloti jsou knížata absurdity.
Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.
Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.
Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.
Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.
Tak to je.
Dneska ráno už tato osoba mlčela.
Panta rhei. Jsem ztracen.
Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.
Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.
Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.
Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.
Tak to je.
Dneska ráno už tato osoba mlčela.
Panta rhei. Jsem ztracen.
středa 10. ledna 2007
Velká vášeň pro malé věci.
Holzmanne, díky!
Když už jsem tady nakousl to vrzání, musím polknout ono ukousnuté sousto a ještě s plnou hubou zahuhlat: ukulele!
Už pár měsíců mi straší ve věži a sice z ukulele. Koupil jsem si ho, čistě z plezíru, při jedné ze svých obchůzek konaných za účelem nalezení životního nástroje. (V Čechách? Ehm... Všechno šunt a příliš draho.)
Vlastně, viděl jsem ho visícího bezbranného v kšeftu a po jednom večeru se strýčkem Gůglem jsem se rozhodl, že si udělám radost. Poučen o ladění, házel jsem mírné patky před prodavačem a za ležérního hovoru naladil do cé šest s nejnižší strunou o oktávu výše než je zvykem na kytarách. Jsa světákem a v dobrém rozmaru, vytáhl jsem svých zhruba 500 káčé a odnášel si bystře dřívko. (O pár dní později vyprodáno. Beznadějně.)
Zpočátku jsem mě problém cokoli na ukulele hrát, stačilo když jsem ukulele vyndal z obalu a musel jsem se smát. Ten nástroj má s sobě potenciál nadprůměrného stand-up comediana. Zní to jako klišé, ale ukulele rozhodně umí vykouzlit úsměv na tváři, už jen tím, jak vypadá.
Když jsem se po pár dnech stal částečně imunní vůči této okouzlující vlastnosti, lehce mě mátla ta oktávová diskrepance. Upřímně, nástroj je to silně hratelný, ale dvě melodické struny na obou koncích mě zbavily vykutálené jistoty.
Po dvou měsících přemítání jsem jako nejhlubší strunu dal staré dobré déčko, naladil ho jak mi přirozenost velila a od té doby jsem v zajetí sopránového bastarda.
A naučil jsem se jednu praktickou věc: nechávat ukulele v pouzdru. Však víme, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Tuhle jsem ho totiž nechal povalovat na posteli a hned po probuzení jsem musel strávit 15 minut drhnutím strun a manickým chechtáním. Do práce jsem toho dne přišel s úsměvem na rtech. A pozdě.
Ještě že ženské návštěvy nemívám v časné ranní hodiny všedních dnů.
Kopačky tutově. Lepší mě nevidět.
Takto doporučuji.
Když už jsem tady nakousl to vrzání, musím polknout ono ukousnuté sousto a ještě s plnou hubou zahuhlat: ukulele!
Už pár měsíců mi straší ve věži a sice z ukulele. Koupil jsem si ho, čistě z plezíru, při jedné ze svých obchůzek konaných za účelem nalezení životního nástroje. (V Čechách? Ehm... Všechno šunt a příliš draho.)
Vlastně, viděl jsem ho visícího bezbranného v kšeftu a po jednom večeru se strýčkem Gůglem jsem se rozhodl, že si udělám radost. Poučen o ladění, házel jsem mírné patky před prodavačem a za ležérního hovoru naladil do cé šest s nejnižší strunou o oktávu výše než je zvykem na kytarách. Jsa světákem a v dobrém rozmaru, vytáhl jsem svých zhruba 500 káčé a odnášel si bystře dřívko. (O pár dní později vyprodáno. Beznadějně.)
Zpočátku jsem mě problém cokoli na ukulele hrát, stačilo když jsem ukulele vyndal z obalu a musel jsem se smát. Ten nástroj má s sobě potenciál nadprůměrného stand-up comediana. Zní to jako klišé, ale ukulele rozhodně umí vykouzlit úsměv na tváři, už jen tím, jak vypadá.
Když jsem se po pár dnech stal částečně imunní vůči této okouzlující vlastnosti, lehce mě mátla ta oktávová diskrepance. Upřímně, nástroj je to silně hratelný, ale dvě melodické struny na obou koncích mě zbavily vykutálené jistoty.
Po dvou měsících přemítání jsem jako nejhlubší strunu dal staré dobré déčko, naladil ho jak mi přirozenost velila a od té doby jsem v zajetí sopránového bastarda.
A naučil jsem se jednu praktickou věc: nechávat ukulele v pouzdru. Však víme, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Tuhle jsem ho totiž nechal povalovat na posteli a hned po probuzení jsem musel strávit 15 minut drhnutím strun a manickým chechtáním. Do práce jsem toho dne přišel s úsměvem na rtech. A pozdě.
Ještě že ženské návštěvy nemívám v časné ranní hodiny všedních dnů.
Kopačky tutově. Lepší mě nevidět.
Takto doporučuji.
Kdo si hraje, tak se z lesa ozývá.
(aneb Jak se do lesa volá, nezlobí.)
To moje hraní.
Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.
Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.
Inu, to je výzva, padavko.
Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.
Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)
Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...
Však uvidíme.
To moje hraní.
Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.
Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.
Inu, to je výzva, padavko.
Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.
Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)
Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...
Však uvidíme.
pátek 5. ledna 2007
Skrze druhé sám sebou. (Po ránu. V metru.)
(Řečnická: kolik asi blogů psaných v našem časovém pásmu v ranních a dopoledních hodinách obsahuje v prvních dvou větách slovo "ráno" eventuelně "ranní"? Žlutý moře.)
Ale - axiom první: kdo si přečetl alespoň odstavec tohoto blogu (anebo mě prostě jen trochu zná osobně), a myslí, že jsem extrovert, je hňup.
Aj, potkal jsem hňupa po ránu. Přítel z dětství me oslovil jemným a citlivým "Zdravím Tě, Ochrochte!" až mu vypouklé plechové artefakty z výzdoby stanice metra vrátili kovové echo. Dobré ráno, živote.
Jeden známý o mě kdysi řekl, že jsem vyléčený autista. Jakkoli paradoxní, přesto překvapivě blízko realitě. Sociální interakci považuji za určitou nadstavbu, nikoli však pro mě nezbytnou, která je zřejmě obecně prospěšná a já, protože slušný chlapec, rád dělám prospěšné věci. S úsměvem, přátelsky, aktivně.
Stejně i v tomto případě. A ačkoli jsem to byl já, kdo byl osloven a lapen, musel jsem já vést hovor, nadhazovat témata, glosovat, projevovat zájem. A neb jsem slušný chlapec a mám co říct, neskuhrám a konám.
A pak, po dlouhých třiceti minutách, kdy na mé otázky zřídkakdy přijde odpověď a já vymýšlím další, se náhle dozvím že jsem "zřejmě extrovert", ale "nejspíš idealista poradce intuitivního typu".
Lapám po dechu a přemýšlím, jestli to je lichotka či urážka. Ale bohužel je to, zdá se jen "diagnóza" v mém případě a racionální úvaha ústicí do vrcholného kreténismu na straně mého komunikačního partnera. O důvod míň, proč omezit množinu individuí, se kterými budu hrát hru na sociální kontakt plný vřelého, lidského a teplého slova.
Život, ta dravá věc co člověka semele na prach jen proto, aby se ten obratem vrátil a nechal semlít znova a jinak, se stal objektem úvah ekonomů a nedobrovolných společenských vyvrženců, kteří na něj, v celé jeho plnosti tak, jak se projevuje v člověku, aplikují své manažersko-human-resourcí kategorie.
Strčte si tudíž, pane, svoje škatulkové finále do prdele, prosím.
Ale - axiom první: kdo si přečetl alespoň odstavec tohoto blogu (anebo mě prostě jen trochu zná osobně), a myslí, že jsem extrovert, je hňup.
Aj, potkal jsem hňupa po ránu. Přítel z dětství me oslovil jemným a citlivým "Zdravím Tě, Ochrochte!" až mu vypouklé plechové artefakty z výzdoby stanice metra vrátili kovové echo. Dobré ráno, živote.
Jeden známý o mě kdysi řekl, že jsem vyléčený autista. Jakkoli paradoxní, přesto překvapivě blízko realitě. Sociální interakci považuji za určitou nadstavbu, nikoli však pro mě nezbytnou, která je zřejmě obecně prospěšná a já, protože slušný chlapec, rád dělám prospěšné věci. S úsměvem, přátelsky, aktivně.
Stejně i v tomto případě. A ačkoli jsem to byl já, kdo byl osloven a lapen, musel jsem já vést hovor, nadhazovat témata, glosovat, projevovat zájem. A neb jsem slušný chlapec a mám co říct, neskuhrám a konám.
A pak, po dlouhých třiceti minutách, kdy na mé otázky zřídkakdy přijde odpověď a já vymýšlím další, se náhle dozvím že jsem "zřejmě extrovert", ale "nejspíš idealista poradce intuitivního typu".
Lapám po dechu a přemýšlím, jestli to je lichotka či urážka. Ale bohužel je to, zdá se jen "diagnóza" v mém případě a racionální úvaha ústicí do vrcholného kreténismu na straně mého komunikačního partnera. O důvod míň, proč omezit množinu individuí, se kterými budu hrát hru na sociální kontakt plný vřelého, lidského a teplého slova.
Život, ta dravá věc co člověka semele na prach jen proto, aby se ten obratem vrátil a nechal semlít znova a jinak, se stal objektem úvah ekonomů a nedobrovolných společenských vyvrženců, kteří na něj, v celé jeho plnosti tak, jak se projevuje v člověku, aplikují své manažersko-human-resourcí kategorie.
Strčte si tudíž, pane, svoje škatulkové finále do prdele, prosím.
čtvrtek 4. ledna 2007
Konců světa je několik a do všech jede tramvaj.
A za to jsem byl ochoten dát ruku do ohně. Vážně.
(Vlastně, tvrdím, že to platí pořád. Jen s tou rukou bych chvíli váhal.)
To přesvědčení vzniklo v době, kdy jsem byl o mnoho mladší a když jsem našel místo, kde sídliště, ulice, domy končily pohledem na horizont. Měl jsem v Praze oblíbených asi 8 konců světa. Pravidelně jsem je navštěvoval. Nosil jim obědy a dlouze s nimi rozprávěl. Nikdy mě nezradily. Naopak, to já je pod tlakem dospívání opustil. Určitě na mě stále čekají a voní apokalypsou. Splendidně.
Ale poetiky ubývá a z prostorového chápání konečnosti světa jsem se pomalu přesunul k časovosti a jejím zádrhelům. A přihodilo se, že tenktorát, ačkoli jsem nijak nedychtil, konec světa přišel posledního prosince a nový svět začal prvního ledna. A nikdo si toho nevšiml, pochopitelně, což už určitě někdo zmínil, ale nebudu se trápit vzpomínáním. Mimochodem, včera jsem zaregistroval, že ačkoli se samotná událost konce světa přehlíží, povánoční slevy, neboť mají nejspíš lepší PR, si nikdo nenechá ujít.
Tak ač bez PR, já si všiml a vlastně jen já. Zlomilo se to všechno, najednou, v jednom momentě a bez hluku. Poprvé jsem cítil, že něco začíná. Po víc jak čtvrt století existence zajímavý postřeh.
Těším se na všechno co přijde. A nebylo tomu vždy tak. Sic!
To je vše, vážení občané, co jsem chtěl u příležitosti nového kalendářního roku říci.
Poněkud nejasné, víme, ale co naděláme, přece se nebudeme nutit.
(Vlastně, tvrdím, že to platí pořád. Jen s tou rukou bych chvíli váhal.)
To přesvědčení vzniklo v době, kdy jsem byl o mnoho mladší a když jsem našel místo, kde sídliště, ulice, domy končily pohledem na horizont. Měl jsem v Praze oblíbených asi 8 konců světa. Pravidelně jsem je navštěvoval. Nosil jim obědy a dlouze s nimi rozprávěl. Nikdy mě nezradily. Naopak, to já je pod tlakem dospívání opustil. Určitě na mě stále čekají a voní apokalypsou. Splendidně.
Ale poetiky ubývá a z prostorového chápání konečnosti světa jsem se pomalu přesunul k časovosti a jejím zádrhelům. A přihodilo se, že tenktorát, ačkoli jsem nijak nedychtil, konec světa přišel posledního prosince a nový svět začal prvního ledna. A nikdo si toho nevšiml, pochopitelně, což už určitě někdo zmínil, ale nebudu se trápit vzpomínáním. Mimochodem, včera jsem zaregistroval, že ačkoli se samotná událost konce světa přehlíží, povánoční slevy, neboť mají nejspíš lepší PR, si nikdo nenechá ujít.
Tak ač bez PR, já si všiml a vlastně jen já. Zlomilo se to všechno, najednou, v jednom momentě a bez hluku. Poprvé jsem cítil, že něco začíná. Po víc jak čtvrt století existence zajímavý postřeh.
Těším se na všechno co přijde. A nebylo tomu vždy tak. Sic!
To je vše, vážení občané, co jsem chtěl u příležitosti nového kalendářního roku říci.
Poněkud nejasné, víme, ale co naděláme, přece se nebudeme nutit.
Balancování na hranicích virtuálního bukkake a anonymity
(Anonymity samozřejmě ovšem hypotetické, že?)
(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)
Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.
Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?
A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?
Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.
Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.
Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.
Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.
(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)
Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.
Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?
A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?
Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.
Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.
Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.
Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)