Aneb nejspíše perly sviním rozhazovati.
Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.
A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.
Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.
V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.
Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.
....
Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.
A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.
Ale k podstatným záležitostem.
Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.
Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.
Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.
