středa 17. září 2008

Poezie z těch nižších pater.

Přibližně ze žumpy.

Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.

Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?

No přeci na hajzlu, děti.

Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.

A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.

A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.

Ach, stará dobrá alma mater.

(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)

Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.

Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.

A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.

O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.

Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.

Amen.

úterý 2. září 2008

Chcete mě?

a.k.a. Kde domov můj?

Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.

Trpělivost přináší růže, víme.

Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.

A vono prd.

S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!

Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.

Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.

Ale opět, nic.

A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.

A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.

Do té doby zůstávám bezprizorní.

Chcete mě?