Někdy zapomínám, jak moc jsem starej.
Stáří je velmi relativní pojem, jak nás mumifikovaný nádhery formátu Heleny Vondráčkový s nožem právního popotahování na krku denně přesvědčují. Když ale mluvím o stáří já, nemám na mysli svrchovaně optimistickou vizi z domova důchodců, kde žeru svoje prdy a nadávám na gumový rohlíky v jídelně. Mám na mysli to místo, kam nás život dokope několika dobře mířenými bodly do rekta, kde neexistují ani sny, ani naděje, ani smysl a kde jsou jen "věci" (anglické "stuff" říká mnohem víc), "názory" "lidí" s nimiž jsme tak nějak nepochopitelně skončili v kdovíjakých vztazích (osobních, pracovních, kastračních) a vrcholem bývá občasné vyhození si z kopýtka v podobě úděsných kocovin a výčitek svědomí paralyzujících posléze naše nebohé já. Právě to je stáří, ne vrásky či rozdíl dnešního data a toho v občance, kilogramy navíc, hypotéky nanic.
A ano, byl jsem kdysi mladý.
Sebranka geniálních flákačů s mesiášským komplexem se v pauze mezi zvířecíma kalbama a nekonečnejma diskuzema o Tetsuovi a heroinu rozhodla změnit svět. A zpětně viděno, nezměnila nic, co by bylo jakkoli vidět. Proměnila sebe sama, každého jednotlivého svého člena, někoho víc či míň, k horšímu či k lepšímu, blíž smrti, dál snům.
Vlastně: Možná, že tohle je jediná změna, která je vůbec ve světě možná. A nechci polemizovat s Ozzym, ale nešť:
V zápasu o to, aby nás svět nezměnil, jsme se ve vřavách bojů raději změnili sami.
K technické stránce věci, pro archiváře molích výkalů z šatníků zesnulých:
Měl jsem omezený počet stop (čti nástrojů). Měl jsem omezenou kvalitu zvuků. Musel jsem používat "tracker" (čti mickeymouse efekt na každým tónu, neb formát mp3 bylo ještě něco jako na koleně postavenej Bajkonur (kobercovka, elektronky, vědecký marxismus-leninismus, tadá, nasedat). Měl jsem komickou 486ku, která se nemilosrdně restartovala, kdykoli jsem spustil víc samplů najednou (bez save, samosebou). Měl jsem smrtící dead-lines a ačkoli to bylo několik let, nejsem si jistej, jaktože to tak dlouho a zjevně dobře fungovalo. Navenek, přinejmenším. A především, měl jsem omezenou fantazii, toporný melodický myšlení, nulový znalosti o instrumentaci, jsa ještě notně pokurven Front Line Assembly a Skinny Puppy.
A tak dále a ještě o něco dál.
A teď mi na malou chvíli chybí všichni ti, se kterejma jsem trávil ty dlouhý noci, chybí mi horečný vymejšlení harmonie k ránu, abych do oběda odevzdal průměrně dva tracky do každýho čísla, u kterýho se nevědělo pořádně zda a kdy vůbec vyjde.
Díky všem, vy dobře víte, kdo jste.
(Mimochodem, tahle poslední věta vážně zapáchá starobním důchodem, všeobecnou inkontinencí a volbou naší rodné strany.)
A vy si to sice můžete všecičko poslechnout, ale pochopit z toho nemůžete ani krapítek.
http://klan2011.cz/jukebox
Nevadí.
