pondělí 3. března 2014

Po pěšinách ticha

Kdysi dávno jsem věřil: V slovo.

Jasné, silné, zářící v přítmích ticha, křičící v předsíních mlčení.

A přepečlivě pěstil jsem onu zahrádku, z níž všechna slova vzcházela.

S konévkou po špičkách cupital jsem kol, kropě od oddenků až ku kořínkům. Vždy než něžně.

Zuřivě jsem odháněl nežádoucí významy, obíral z lístků prázdné pojmy, práškoval floskule a klišé, odstřihával omílaná rčení.

A ta sklizeň! Vše se slzami radosti v očích, slovosledem jsem dýchal, přechodníky hýčkal, nadchával se pro spojky citlivě vetknuté.

I stalo se, že jsem uvěřil tomu, že MÁ slova promlouvají stejně k OSTATNÍM, tak jako ke mně.

Že i ostatní jsou k UMŘENÍ zpití jejich něhou či brutalitou, jejich přímočarostí nebo vyhýbavostí, jejich silou či chcípáctvím.

Jenže zapomněl jsem: Ostatní neznají onu zahrádku, z níž má slova vzcházela.

Nejspíš proto, že jsem je nikdy nepozval.

Protože jsem předpokládal, že by stejně courali mimo mnou vytyčené cestičky a chcali potají do rybízu.

A teď mi dochází, že slova možná nejsou to, za co jsem je měl: Totiž za celý svět.

Jsou to jen slova.

Slova.

Jako třeba...

PRCAT