Konců světa je několik a do všech jede tramvaj.

A za to jsem byl ochoten dát ruku do ohně. Vážně.

(Vlastně, tvrdím, že to platí pořád. Jen s tou rukou bych chvíli váhal.)

To přesvědčení vzniklo v době, kdy jsem byl o mnoho mladší a když jsem našel místo, kde sídliště, ulice, domy končily pohledem na horizont. Měl jsem v Praze oblíbených asi 8 konců světa. Pravidelně jsem je navštěvoval. Nosil jim obědy a dlouze s nimi rozprávěl. Nikdy mě nezradily. Naopak, to já je pod tlakem dospívání opustil. Určitě na mě stále čekají a voní apokalypsou. Splendidně.

Ale poetiky ubývá a z prostorového chápání konečnosti světa jsem se pomalu přesunul k časovosti a jejím zádrhelům. A přihodilo se, že tenktorát, ačkoli jsem nijak nedychtil, konec světa přišel posledního prosince a nový svět začal prvního ledna. A nikdo si toho nevšiml, pochopitelně, což už určitě někdo zmínil, ale nebudu se trápit vzpomínáním. Mimochodem, včera jsem zaregistroval, že ačkoli se samotná událost konce světa přehlíží, povánoční slevy, neboť mají nejspíš lepší PR, si nikdo nenechá ujít.

Tak ač bez PR, já si všiml a vlastně jen já. Zlomilo se to všechno, najednou, v jednom momentě a bez hluku. Poprvé jsem cítil, že něco začíná. Po víc jak čtvrt století existence zajímavý postřeh.

Těším se na všechno co přijde. A nebylo tomu vždy tak. Sic!

To je vše, vážení občané, co jsem chtěl u příležitosti nového kalendářního roku říci.

Poněkud nejasné, víme, ale co naděláme, přece se nebudeme nutit.

Balancování na hranicích virtuálního bukkake a anonymity

(Anonymity samozřejmě ovšem hypotetické, že?)

(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)

Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.

Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?

A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?

Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.

Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.

Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.

Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.