Kdysi dávno jsem věřil: V slovo.
Jasné, silné, zářící v přítmích ticha, křičící v předsíních mlčení.
A přepečlivě pěstil jsem onu zahrádku, z níž všechna slova vzcházela.
S konévkou po špičkách cupital jsem kol, kropě od oddenků až ku kořínkům. Vždy než něžně.
Zuřivě jsem odháněl nežádoucí významy, obíral z lístků prázdné pojmy, práškoval floskule a klišé, odstřihával omílaná rčení.
A ta sklizeň! Vše se slzami radosti v očích, slovosledem jsem dýchal, přechodníky hýčkal, nadchával se pro spojky citlivě vetknuté.
I stalo se, že jsem uvěřil tomu, že MÁ slova promlouvají stejně k OSTATNÍM, tak jako ke mně.
Že i ostatní jsou k UMŘENÍ zpití jejich něhou či brutalitou, jejich přímočarostí nebo vyhýbavostí, jejich silou či chcípáctvím.
Jenže zapomněl jsem: Ostatní neznají onu zahrádku, z níž má slova vzcházela.
Nejspíš proto, že jsem je nikdy nepozval.
Protože jsem předpokládal, že by stejně courali mimo mnou vytyčené cestičky a chcali potají do rybízu.
A teď mi dochází, že slova možná nejsou to, za co jsem je měl: Totiž za celý svět.
Jsou to jen slova.
Slova.
Jako třeba...
PRCAT