Kdo jsou Etela a Robert, potažmo Klára a Josefína?

Jací chceme být a jací jsme doopravdy.

Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.

Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.

Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!

Dost.

Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.

A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.

Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.

A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.

Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.

Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.

Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.

(Ach, poezie.)

To jsme celí my.

Velké prohry, malá vítězství.

Realisticky viděno, že.

Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.

Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.

Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.

Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).

Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.

A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.

Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:

Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.

Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.

A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.

Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.

Nebojím se. Tak to totiž má být.

Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.

A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.

Do boje.

Repete!

(Bilancování smrdí a nemyje si nohy.)

Takže.

Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.

Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.

Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.

Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.

Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.

Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.

Co to však tedy znamená, býti blogerem?

Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.

Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.

A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.

Co z toho vyplývá?

Že jsem vítěz. Nejvíc.

I win teh intarweb!

Meh.