Sešit v běhu.

Návrat oživlých vzpomínek.

(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)

Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.

A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.

Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.

(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)

Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.

Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.

A vidím, že je to dobré.

Ještě totiž žiju.

Jsem boží.

1+1 rovná se nekonečnu.

Minimálně.

A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!

Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.

Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.

Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.

Ale pojďme a projděme si to popořádku.

Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.

A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?

Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.

A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.

A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.

Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.

Příště to bude o něčem jiném, slibuji.