Dost lidí se mě na to ptá. Asi to považujou za nějakou zvláště vhodnou otázku.
„Jak žiješ?“
Mám pokaždé sto chutí reagovat protiotázkou „A proč se ptáš?“, jenže můj všeobjímající soucit s živými bytostmi, vycpanými zvířaty a sektorovým nábytkem mi velí zachovat dekorum a „spolupracovat“.
Zamyslím se tedy, ne úmyslně možná déle než je třeba, což tázajícího samosebou znervózní a pak něco řeknu. Něco moudrého, pravdivého, dokamenetesáníhodného.
Proč znervózní, ptají se ti bystří a sami si i odpoví: Na tuto otázku není třeba odpověď. Je to takové to vypelichané „haudujůdů“, na které se odpovídá týmž „tramtadádá“. Taková malá smradlavá písnička, kterou jsme si spolu, napůl ze společenské nutnosti, napůl z naučené zdvořilosti zazpívali; společenská hříčka, sociální gimmick.
Jenže: Nemají otázky svou závažnost? Nedychtí snad otazníky jen po jim náležejících tečkách a nejlépe vykřičnících?
Takže hledám odpovědi a to prostě chce nějakej ten čas. Takže si holt počkáš, neboť když už ses zeptal, tak trp, blbe.
Obvykle tedy nasadím reklamní úsměv, podívám se tazateli přímo do očí a hlasitým a jasným tenorem nekompromisně oznámím jedno z následujících tvrzení:
- „Báječně.“
- „Čím dál tím líp.“
- „Můj penis je den ode dne delší.“
- „Snídám kokain.“
- „S těma modelkama už mě fakt nebaví spát, ale co nadělám, ta fronta přede dveřma sama nezmizí.“
Atakdále.
A nelžu. Pouze přistupuji na pravidla hry, do které mě uvrtal tázající. Odpověď ho totiž zajímá asi tak stejně jako kohokoli zajímá současné dění v Dagestánu. Ptá se, aby si mohl odškrtnout fázi přivítání a plynule přejít do fáze tlachání o vlastních dosažených úspěších (kde jsem se ožral, kolik jsem utratil na dovolené v zahraničí za sexuální služby poskytované domorodci, užjsividělmůjnovejfoun atd.)
To je důvod, proč já takové otázky druhým nepokládám. Odpověď, která by za něco stála nezaslouží býti troušenou někde v poloběhu z úst, jejichž koutky se ještě lesknou mastnotou ve spěchu vdechnutého fastfoodu. Je to totiž odpověď osobní, intimní a její smysl, neb postaven na zkušenosti, stejně druhým nesdělitelný.
Neptejte se tedy, prosím.
Chcete-li přeci jen znát přibližnou odpověď, považujte za ni větu v nadpisu tohoto textu.
Stojíte-li o to porozumět mi doopravdy, staňte se mým opravdovým přítelem.
A to není holenkové žádná prdel.
