(Jenom kapánek mrtvější.)
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
