Vén fakin´ hejln.

Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?

Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.

A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.

O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.

Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.

Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.

Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.

A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.

Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.

Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.

Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.

Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.

Meh.

Češi budou bojovat o všechno.

aneb Válka s výtažkem z perel.

Zase Metro.

Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.

A moudra, ty já rád. Však víme.

To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.

Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.

(A ty, Baryku, přestaň kadit!)

Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."

Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.

Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.

Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.

Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.

Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.

Budeme totiž bojovat o všechno.

A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?

A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.

Taková je totiž válka a tohle je válka.

TOHLE!

Vole.

O přirozenosti a přirození.

Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?

Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.

A tak dále a ještě dál.

To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:

Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.

Kupříkladu.

Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.

Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:

Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.

Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?

Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.

Vyhodit a znova.

Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.

Meh.

Zápisky z mrtvého blogu

Jazyk v půli, hlava vedví.

Kurva, dávkovat to.

Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.

Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.

A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.

Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.

Krávy.

A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.

Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.

Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!

Do hajzlu s váma!

Pracky pryč od mýho mozku!

P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.

Tzn.: No More Mr. Niceguy!

(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e

Čumílci a jejich gagy.

Ale neprojdou, neboj Jirásku!

Čau čumílci, říká Miky Játro v klipu ve kterém zní moje hudba z pravěku. A zhruba o deset let později mu hulákáním odpovídám na pozdrav, s dalekohledem v ruce a po posse či crew, nebo co to vlastně bylo, ani stopy. (Bokem: stýská se mi? Znát odpověď, neptal bych se, ne?)

Ale teď jsem čumílkem. I když jsem jím byl odjakživa, jak se z mého předchozího tlachání dalo vyvodit: horizont, bla bla bla. A taky ty hvězdy... Ještě mám někde založen notýsek, do kterého jsem si coby velmi zvídavý klučina zapisoval moudra o kosmíru, vzorečky ze kterých jsem chápal jen konkrétní matematické operace a celek mi božsky unikal.

(Jen tak bokem; děti vykazující symptomy Aspergerovy nemoci bývají okolím přezdívány „malí profesoři“, jak praví Wikipedia. Budu dělat, že nevím o čem je řeč a budu se tvářit, že jsem tenhle odstavec nikdy nenapsal. . . . Fak! Nefunguje to!)

Takže jsem posunul svoje okukování horizontu o pár pater výš a teď zírám na oblohu. Na torza poznatků z dětství vrším články z astrofyziky a optiky, gůgluju o život, stavba je to chatrná avšak impozantní. Uvidíme co z toho bude.

Ale k věci: nemaje hvězdářského dalekohledu, zatoužil jsem po této pomůcce a hned začal hledat pomoc a kde jinde než na internetu. Nejdříve jsem začal ve světě a už už jsem si koupil krásný achromát, jen za 5000 dolarů, k odběru ihned v astroshopu v New Jersey. Ale protože žádné z mých soukromých letadel nemá poslední verzi dálkového ovládání k vířivce s vestavěným automatickým drbačem varlat, a takový cestovní diskomfort, jak jistě uznáte, mi za to nestojí, nákup v USA jsem odložil, tedy alespoň prozatím.

Tak jsem na českém internetu hledal v astronomických fórech a tím se dostávám k jádru mého sdělení: největší počet příspěvků v diskuzích astronomů je k tématu nákupů, prodejů a výběru dalekohledů. Nikoli o tom, kdo kdy pozoroval jaký objekt a za jakých podmínek nebo o nových objevech a odvážných teoriích z oboru kosmologie, astronomie, astrofyziky. Ani náhodou. Prostě o nákupech, prodejích, obstarávání co největších dalekohledů s největší aperturou a nejlepších montážích a stativech. Hodiny hádání se o to, zda-li zboží A přináší v řádu promile lepší pozorovací výsledky než výrobek B.

Elitářství plebsu a snobství chudáků.

A někde jsem našel webovou stránku amerického amatérského astronoma, který vlastní nejméně padesát dalekohedů, z nichž nejdražší má cenu luxusního osobního vozu a ten mimo jiné radí adeptům na nákup prvního hvězdářského dalekohledu: Practise is cheaper and works better.

Vyloženo: máte zájem o astronomii? Kupte si za pár kaček atlas hvězdné oblohy a večer koukněte z okna. Vidíte něco? Výborně, vítejte mezi hvězdáři. Naučte se znát souhvězdí, a okem viditelné planety. Hotovo? Tak si vezměte starý dalekohled po dědovi a šup, najednou vidíte 10x víc než pouhýma očima. Takže mlhoviny, hvězdokupy, galaxie... Pokračujte... A tak dále.

Utratit peníze je snadné a dělají to tak všichni. Pořídit si dvacetikilový dalekohled který se tak akorát vejde do kufru auta a jednou za měsíc se donutit s ním vyjet za město, kde jsou lepší pozorovací podmínky? Známe se – výmluvy na zimu, sníh, mokro, komáry, práci a únavu jsou vždycky tak blízko po ruce a tak pohodlné. A navíc, vona zas tak dobrá viditelnost nejni, že jo, za chvilku se to stejně zatáhne, než bych se sbalil a naložil, pak taky ten benzín nejni zadarmo... Bodám na to, mámo, nalej mi radši plzeň.

Koupil jsem si tedy obyčejný triedr s trochu lepší optikou a cvičím kdykoli mraky na moment odhalí kousek nebeské báně.

A kdyby mě to náhodou přestalo bavit, budu mít aspoň dalekohled na nahatý baby v oknech přes ulici.

Kurva jo! (Nějak přece musím vytvořit iluzi svého chlápáctví, nebo ne?)

Má rozhlasová jitra.

Ráno! Budíček!

"Co jsem komu udělal?", ptám se sám sebe ještě v polospánku a rozeznávám, že právě začal hrát radiobudík. Před pár měsíci, a vypadalo to tak nevinně, jsem naladil Vltavu a hajdy na kutě (kamže? kolik mi je, osm?). A teď takhle přímo do ksichtu, po ránu. Au!

Když jsem se dříve rozepisoval o rozhlasu a jeho mocné síle, pomlčel jsem o hudbě. Nejspíše proto, že běžné stanice v pásmu FM se mi nedaří klasifikovat v rámci mého retardovaného (ale adjustovaného směrem k mému plnému uspokojení) kvalifikačního systému coby hudbu. Třeba hudební složka ranního Radiožurnálu na mě působí jako školní výlet do ZOO v devítce, kdy třetina třídy zvrací pod sedadla z levného a barevného chlastu, autobusem se šíří lahodná vůně blitek a to jsme teprve u Kolína, panečku. Zagorka, Gott, Spálený, úplně stejně jako když jsem za komančů vstával do školy. Cestování v čase ve směru osmdesátek a Kynedril daleko.

Ostatní, tzv. komerční stanice se mě hned po ránu snaží prostřednictvím hudebních interpretů přesvědčit, že by bylo vůbec nejvhodnější, kdybych byl černoch-multimilionář s údem velikosti menší vzducholodě a snědými polonahými roštěnkami svíjejících se u nohou. A já bych tam stál ověšený zlatem a prsteny, v uchu bych měl vkusnou bižuterii s diamantem, a spíše než rapoval, bych mluvil třeba o tom, že

mý prachy jsou nejvíc
tak zčekuj mý nový limo
páč to starý při poslední pařbě
nějaký nalitý štětky vevnitř pochcaly
ale na to prcám zle
páč mí houmís mě ceněj
a vo tom je teprv lajf
jů nou vodajmín mén?

Ano, starosti tohoto typu řeší každá pořádná celebrita a která je neřeší, zaslouží utratit, což ovšem ksindl bez šestimístnýho měsíčního platu nemůže nikdy pochopit. A řekl bych, že toto poselství je ve zkratce hlavním ideovým obsahem drtivé většiny tzv. árenbí produkce. Zjevně, dokud nebudu nosit bílý kvádro a smrdět valutou, musím se po hudebním rozptýlení poohlédnout jinde.

Právě proto jsem upnul své veškeré naděje na Vltavu. "Klasická hudba nesviní", říkal jsem si. A ještě aby: po večerech patlám Ronda a Fantazie, kolegové intelektuálové mě taky nezaskočí trefnou recenzí nějakého svěžího dílka z pera finské lesbické aktivistky za práva žen či upoutávkou na divadelní hru s filozoficko-existenciálním podtextem a písněmi na motivy příběhů ze života kurdských pastevců hrochů.

Ale vše se časem přejí, a tak já, s bachorem plným ranních úvah Petrušky Šustrové (Petruška? To si snad děláš …) a dalších výtečníků, jsa proklatě blízko dávení, říkám na adresu ČR Vltava toto:

1. Intelektuálství a intelektualismus jsou dvě odlišně věci; první je obdivuhodné a postihuje jen ty nejpilnější a nejnadanější, zatímco intelektualismus je dostupný volně každému pinďourovi (ženy nevyjímaje), který se naučí říkat "nicméně" místo „protože“, (ačkoli to, jak ví každý průměrný žák základní školy, vůbec neznamená totéž) anebo výraz „sledovat“ nahradí slovem „monitorovat“. A tak dále.

2. Není nutné ani rozumné redukovat obsah pojmu „dějiny evropské hudby“ na placaté baroko a nudný klasicismus (výjimky bez výhrad připouštím). Poslouchat celý den Bacha, Telemanna, Zelenku, Bendu, Stamice nijak mysl neosvěží a z hudby, která má potenciál se stane překotné a nudné pidlikání, které už jen sotva může posloužit jako hudební kulisa a to maximálně za účelem zvukového odstínění koitu.

3. Zní to neuvěřitelně, ale existují i jiní interpreti a hudební tělesa, než ta, která mají v názvu slovo „Collegium“, „Ars“ či „Academia“. Názvy čpící zatuchlinou implicitně odkazují k obdobnému repertoáru. Přestala se snad klasická hudba psát v den Bachova úmrtí?

4. Bruckner, Mahler, Prokofjev, Copland, Honegger, Hába atd. Nic? Soudobí autoři? Dvacetiminutový pořad a pak zase 23 hodin a 40 minut pidlikání?

Tak to jsme si nedomluvili.

Od zítra mě budí počítač.

A na just nějakej elektronickej čurbes.

Tumáš, hajzle jeden.