aneb Za hranice poživatelnosti.
Nejsem žádný gastrokaskadér a není se čemu divit. Ale ani po kindrštůbe domácí stravy mé ctěné matinky, která mě úzkostlivě držela od požívání všeho „nevhodného“, přesto ani dnes, za léta ošlehán větry fastfoodů a bufetů s pachem potu, chcanek a bídy, nejsem schopen říct, co je vlastně ke konzumaci „nevhodné“. Jistě, napadne někoho: kupříkladu azbest není příliš často doporučován nejvěhlasnějšími šéfkuchaři. Dobře, zkazili jste mi večeři, udělám si knedlíky s vajíčkem.
Vůbec, obecně rozšířená představa zdravé stravy je matoucí: někteří se vyhýbají všem tukům, jiní nedají dopustit na sádlo a přidávají ho i do kynutých buchet. Někdo ohrnuje nos nad mlékem, jiný s ním zapíjí i guláš. Další ihned dáví míjeje řeznictví, zatímco uvnitř jiní, za zvuku praskání prasečích střev, užívají si svůj lahodný masitý pokrm z krup a vařené vepřové krve. (Naturalistické stejně jako nechutné. Omlouvám se.)
Takže co vlastně jíst?
Můj krátký ale vskutku divoký románek s hospodskou stravou, mě jednoznačně posunul směrem k tzv. zdravé výživě, abych si zpětně uvědomil, že tato je víceméně shodná s onou matčinou. Eh, jsme my jako děti tak trapné, tvrdohlavé a uřvané a když už konečně pochopíme, že rodiče měli pravdu, jsme už příliš dospělí, vážní a zbabělí zároveň, abychom byli schopni přiznat jim svou chybu.
Takže stručně: obilniny, sója, syrová zelenina, ovoce, ryby, drůbež. V kostce, s občasnými výjimkami a dýchánky s nehořlavými materiály.
Ale tofu, to je mi novinka. A drzost! Je to v názvu blogu a doteď jsem neochutnal!
Unaven strachem z nařčení z klamavé reklamy, zakoupil jsem před pár dny kostku tofu, přečetl si složení (sója a šmytec), opatrně rozřízl igelit, vyklopil na talíř, vzal do ruky nůž, ukrojil kousek. Nesu ho pomalu do úst a…
(…hlavou mi proběhne, jak jsem jako dítě chutnal něco poprvé. Již preventivně jsem vždy zkřivil ústa v předtuše neblahého senzorického vjemu, ačkoli vlastně vždy jsem potom své faciální proporce přehodnotil… a teď zase… sakra… uvnitř zůstáváme stále dětmi více než si dokážeme připustit…)
… ochutnal. Bez chuti, s mírným aftertaste sojového mléka. Čistá bílkovina, minimum kalorií. A jak jsem jedl více a více této inertní hmoty, získal jsem k ní přátelský vztah. Možná více než přátelský, jsme totiž semknuti zvláštním poutem - tofu je totiž docela jako já: očekáváte kdovíco, má dobré renomé, mnozí se vyjadřují na jeho adresu pochvalně, ale když odklopíte pokličku a říznete do živého, vidíte že vlastně nic extra, co by stálo za řeč.
A kopanec pro gastronomy: chuť je pověra. Tofu je jasný argument. Konec diskuze.
I win so hard.
Ještě mám v lednici tři kostky tofu. Myslím, že se jedné kouknu na zoubek.
Bude to taková moje terapeutická metoda, jak porozumět sobě samému.
A to se vyplatí.
čtvrtek 18. prosince 2008
čtvrtek 4. prosince 2008
Sešit v běhu.
Návrat oživlých vzpomínek.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
neděle 26. října 2008
Lejno a Bůh.
Aneb nejspíše perly sviním rozhazovati.
Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.
A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.
Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.
V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.
Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.
....
Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.
A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.
Ale k podstatným záležitostem.
Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.
Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.
Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.
Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.
A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.
Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.
V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.
Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.
....
Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.
A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.
Ale k podstatným záležitostem.
Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.
Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.
Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.
čtvrtek 16. října 2008
Sandokán, Sandokán.
A další výtečníci.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
středa 17. září 2008
Poezie z těch nižších pater.
Přibližně ze žumpy.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
úterý 2. září 2008
Chcete mě?
a.k.a. Kde domov můj?
Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.
Trpělivost přináší růže, víme.
Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.
A vono prd.
S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!
Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.
Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.
Ale opět, nic.
A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.
A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.
Do té doby zůstávám bezprizorní.
Chcete mě?
Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.
Trpělivost přináší růže, víme.
Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.
A vono prd.
S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!
Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.
Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.
Ale opět, nic.
A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.
A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.
Do té doby zůstávám bezprizorní.
Chcete mě?
úterý 12. srpna 2008
Atari 8-kousl rodinu.
A to když jsme si mysleli, že se nic nemůže stát.
Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.
Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.
Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.
Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.
Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.
Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.
Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.
Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.
A tak dále a ještě dál.
Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?
Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.
A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.
Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.
Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.
Bohužel.
Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.
Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.
Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.
Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.
Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.
Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.
Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.
Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.
A tak dále a ještě dál.
Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?
Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.
A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.
Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.
Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.
Bohužel.
úterý 5. srpna 2008
Kam jsem to jenom…
aneb Co si v mládí založíš, v stáří bohužel najdeš.
Známe to všichni. Okamžik, kdy nutnost velí hlasem hromovým a my, zmatení a dychtiví, pobíháme po našich příbytcích, hledaje kamsi kdysi dávno založenou drobnost, o kterou jsme předtím permanentně zakopávali, ale teď, když je nám jí třeba, otevíráme i fritézu a septik, v bláhové naději že tuto nalezneme.
A já, panečku, nalezl.
Když se člověk stěhuje či na stěhování chystá, jedná se o nefalšovanou archeologii s přídechem diluviálního dobrodružství. Předměty, ke kterým jste měli vroucí citový vztah a v jemném oparu počínajícího mejdanu DJ Alzheimera založili na místo neznámé, vyhřeznou tyto náhle ze zákony entropie zcela ovládané zóny krabic, tašek, skříní a vy, kteří už onen poklad nebeský oplakali, slzy osušili a nové zbytečnosti pořídili, znova musíte řešit otázku Nerudovskou, samozřejmě až tehdy, když první vlna nadšení opadne.
No přece vyhodit, samosebou.
Ale to není jen tak, víme.
Sám v sobě hledám sílu a každou chvíli si kladu otázku kam až jsem schopen zajít. Budu vůči sám sobě dostatečně radikální? Vyhodím ty staré noťáky popsané útržky písní a motivy ze kterých nic kloudného nevzešlo ale dodnes mě uvádějí úžas svou geniální prostotou, či stohy popsaných papírů plně předpubertálních literárních pokusů, básní, útržků rádobyscénářů a povídek? Vyhodím snad záplavu papírků popsaných poznámkami ke všem mým koníčkům počínaje anorexií a konče zoofilií? Budu už konečně chlap (to víš že jo, Z.) a nechám si jen kartáček na zuby, vodu po holení a kreditku, protože více pravému muži netřeba?
Kdepak.
Všechno to naložím do krabic a to včetně smrádku a milého zaprdína a nebudu si působit traumata. Ostatně, stěhuji se do většího a mám už za sebou několik fází redukčních programů, tak typických pro dlouhodobější obývání malých prostor ve více než jedné osobě.
Ono pak už toho totiž k vyhození moc nezbývá.
A dobře že tak: kdo nic nemá, nemá co ztratit.
Co tedy mohu ztratit já?
Knihy. Kytary. Počítače. Papíry.
Not a big deal, I guess.
Známe to všichni. Okamžik, kdy nutnost velí hlasem hromovým a my, zmatení a dychtiví, pobíháme po našich příbytcích, hledaje kamsi kdysi dávno založenou drobnost, o kterou jsme předtím permanentně zakopávali, ale teď, když je nám jí třeba, otevíráme i fritézu a septik, v bláhové naději že tuto nalezneme.
A já, panečku, nalezl.
Když se člověk stěhuje či na stěhování chystá, jedná se o nefalšovanou archeologii s přídechem diluviálního dobrodružství. Předměty, ke kterým jste měli vroucí citový vztah a v jemném oparu počínajícího mejdanu DJ Alzheimera založili na místo neznámé, vyhřeznou tyto náhle ze zákony entropie zcela ovládané zóny krabic, tašek, skříní a vy, kteří už onen poklad nebeský oplakali, slzy osušili a nové zbytečnosti pořídili, znova musíte řešit otázku Nerudovskou, samozřejmě až tehdy, když první vlna nadšení opadne.
No přece vyhodit, samosebou.
Ale to není jen tak, víme.
Sám v sobě hledám sílu a každou chvíli si kladu otázku kam až jsem schopen zajít. Budu vůči sám sobě dostatečně radikální? Vyhodím ty staré noťáky popsané útržky písní a motivy ze kterých nic kloudného nevzešlo ale dodnes mě uvádějí úžas svou geniální prostotou, či stohy popsaných papírů plně předpubertálních literárních pokusů, básní, útržků rádobyscénářů a povídek? Vyhodím snad záplavu papírků popsaných poznámkami ke všem mým koníčkům počínaje anorexií a konče zoofilií? Budu už konečně chlap (to víš že jo, Z.) a nechám si jen kartáček na zuby, vodu po holení a kreditku, protože více pravému muži netřeba?
Kdepak.
Všechno to naložím do krabic a to včetně smrádku a milého zaprdína a nebudu si působit traumata. Ostatně, stěhuji se do většího a mám už za sebou několik fází redukčních programů, tak typických pro dlouhodobější obývání malých prostor ve více než jedné osobě.
Ono pak už toho totiž k vyhození moc nezbývá.
A dobře že tak: kdo nic nemá, nemá co ztratit.
Co tedy mohu ztratit já?
Knihy. Kytary. Počítače. Papíry.
Not a big deal, I guess.
pondělí 23. června 2008
Levá a pravá.
Velké maličkosti.
Jistě se shodneme: člověk potřebuje jistotu. Anebo alespoň iluzi této.
A zatímco naše malé jistoty – a co jich máme – jsou pozvolna přirozeně odstraňovány a nahrazovány jistotami jinými, ať již více či méně iluzivními, my o nich dobře víme a o to více si je hýčkáme. Tu cigárko, tu ranní kafíčko, rychlý panáček něčeho tvrdšího po ránu, tu čerstvá a voňavá houstička z rukou místního pekaře a pokračovat můžeme až do aleluja.
Naše malé jistoty o malých potěšeních se stávají našimi malými závislostmi, bez kterých bychom byli pouhé stíny těch krásných lidských bytostí, kterými jsme. Vždyť: co bychom byli bez našich malých závislostí, že?
(Záměrně jsem použil jsem toto otřepané klišé, které obzvláště kuřáci a alkoholici neváhají vmést do ksichtu každému, kdo připomíná nepohodlný, avšak biologicky prostý fakt, že normální jest nekouřit a nechlastat.)
A ačkoli se mě saturování potřeb tohoto typu netýká (mluvím o cigaretkách, kafíčkách a šnapsech), všímám si detailů a není to vůbec marný, protože analýzou těchto se dozvídám to podstatné o člověku. Ale k věci.
Na své ranní a odpolední opičí stezce potkával jsem v časech dávných jednu trafiku (takto čerpací stanici s nabídkou paliv našich závislostí), která byla umístěna přímo proti vstupu do metra. Ať jste tedy přicházeli zleva či zprava, tato zastávka, když jste ušli deset kroků navíc, skýtala četné radosti a i já, jakkoli bytost jakostní, jsem mnohokrát natankoval plnou v podobě banánků v čokoládě a tyčinek Margot. Trafika byla prostorná, všem přístupná, obsluha rychlá a leckdy i příjemná.
Když tu náhle, jak na levé příchozí cestě, tak i na pravé, zrodilo se po jedné trafice, mnohem menší a s menší nabídkou, dražšími banánky v čokoládě a s obsluhou, která mě oslovovala měkkým, znělým „prosjim“. (A nepochybně jsem zde již dříve zmiňoval, jak velký jsem fanoušek návštěvníků ze zemí bývalého Sovětského svazu.)
Avšak rána a odpoledne se střídají, měsíce běží, plíce černají, žaludek vředovatí, játra tvrdnou a já zápasím s kilogramy a hle, centrální, nejstarší, největší a etnicky majoritní trafika se ruší.
A dodnes, ačkoli už uběhly roky, stále zeje prázdnotou. Zajímavé ale pochopitelné. Třetí trafika by se již na těch pár metrech neuživila.
Důsledkem toho je, že jsem v pravé trafice nebyl už celé roky a to prostě proto, že má opičí stezka tudy nevede. A je fuk, že je vzdálena od „mé“ levé jen pár kroku. Takhle to prostě ve světě funguje, nebo se to aspoň tak zdá a také říká.
A tím se dostáváme k pointě celé úvahy.
Je možné, že ten, kdo zřídil levou a pravou, znal člověka lépe než my a bylo mu jasné, že o deset kroků navíc do trafiky prostřední, kolem které stejně chodili všichni, už nechce nikdo udělat? Jsme snad v takové časové tísni, že místo abychom ušli deset kroků navíc, tak raději potřebujeme zřídit dvě nové trafiky, které nás obslouží, ale dráž, pomaleji a s plíživou reminiscencí kiosku na nádraží v Charkově?
Pokud ano, tak jen připomínám, že kdykoli je na světě zřízena nová trafika, pámbíček zabije koťátko. Nebo štěnátko. Nebo králíčka. Však víte, co chci říct.
Ale vážně.
Trafika je obchod - obchod jako každý jiný. A slovo „obchod“ v sobě obsahuje to podstatné sloveso „chodit“. Pokud máme pocit, že se nám zkrátí žíly, když uděláme deset kroků navíc, abychom něco nakoupili, tak potom již jen smutně přikyvuji a chápu, že je mnohem výstižnější použít cizí slovo „shop“ a dobrovolně rezignuji na člověka a jeho typickou vlastnost, která z něho činí tu nejpodivuhodnější bytost v tomto vesmíru: právo na svobodnou volbu a vlastní rozhodnutí, právo na blbosti a rozmařilosti co s logickou nemají pranic společného.
Zřizujme tedy shopy a v nich přivítejme nového člověka, který představuje zaměnitelnou součástku v soukolí zvaném „moderní tržní společnost“, který je veden technokratickým pojetím užitku a efektivity a je mu principálně proti mysli udělat pár kroků navíc a obdržet lepší služby i zboží.
Let´s Go Shopping, then.
Jistě se shodneme: člověk potřebuje jistotu. Anebo alespoň iluzi této.
A zatímco naše malé jistoty – a co jich máme – jsou pozvolna přirozeně odstraňovány a nahrazovány jistotami jinými, ať již více či méně iluzivními, my o nich dobře víme a o to více si je hýčkáme. Tu cigárko, tu ranní kafíčko, rychlý panáček něčeho tvrdšího po ránu, tu čerstvá a voňavá houstička z rukou místního pekaře a pokračovat můžeme až do aleluja.
Naše malé jistoty o malých potěšeních se stávají našimi malými závislostmi, bez kterých bychom byli pouhé stíny těch krásných lidských bytostí, kterými jsme. Vždyť: co bychom byli bez našich malých závislostí, že?
(Záměrně jsem použil jsem toto otřepané klišé, které obzvláště kuřáci a alkoholici neváhají vmést do ksichtu každému, kdo připomíná nepohodlný, avšak biologicky prostý fakt, že normální jest nekouřit a nechlastat.)
A ačkoli se mě saturování potřeb tohoto typu netýká (mluvím o cigaretkách, kafíčkách a šnapsech), všímám si detailů a není to vůbec marný, protože analýzou těchto se dozvídám to podstatné o člověku. Ale k věci.
Na své ranní a odpolední opičí stezce potkával jsem v časech dávných jednu trafiku (takto čerpací stanici s nabídkou paliv našich závislostí), která byla umístěna přímo proti vstupu do metra. Ať jste tedy přicházeli zleva či zprava, tato zastávka, když jste ušli deset kroků navíc, skýtala četné radosti a i já, jakkoli bytost jakostní, jsem mnohokrát natankoval plnou v podobě banánků v čokoládě a tyčinek Margot. Trafika byla prostorná, všem přístupná, obsluha rychlá a leckdy i příjemná.
Když tu náhle, jak na levé příchozí cestě, tak i na pravé, zrodilo se po jedné trafice, mnohem menší a s menší nabídkou, dražšími banánky v čokoládě a s obsluhou, která mě oslovovala měkkým, znělým „prosjim“. (A nepochybně jsem zde již dříve zmiňoval, jak velký jsem fanoušek návštěvníků ze zemí bývalého Sovětského svazu.)
Avšak rána a odpoledne se střídají, měsíce běží, plíce černají, žaludek vředovatí, játra tvrdnou a já zápasím s kilogramy a hle, centrální, nejstarší, největší a etnicky majoritní trafika se ruší.
A dodnes, ačkoli už uběhly roky, stále zeje prázdnotou. Zajímavé ale pochopitelné. Třetí trafika by se již na těch pár metrech neuživila.
Důsledkem toho je, že jsem v pravé trafice nebyl už celé roky a to prostě proto, že má opičí stezka tudy nevede. A je fuk, že je vzdálena od „mé“ levé jen pár kroku. Takhle to prostě ve světě funguje, nebo se to aspoň tak zdá a také říká.
A tím se dostáváme k pointě celé úvahy.
Je možné, že ten, kdo zřídil levou a pravou, znal člověka lépe než my a bylo mu jasné, že o deset kroků navíc do trafiky prostřední, kolem které stejně chodili všichni, už nechce nikdo udělat? Jsme snad v takové časové tísni, že místo abychom ušli deset kroků navíc, tak raději potřebujeme zřídit dvě nové trafiky, které nás obslouží, ale dráž, pomaleji a s plíživou reminiscencí kiosku na nádraží v Charkově?
Pokud ano, tak jen připomínám, že kdykoli je na světě zřízena nová trafika, pámbíček zabije koťátko. Nebo štěnátko. Nebo králíčka. Však víte, co chci říct.
Ale vážně.
Trafika je obchod - obchod jako každý jiný. A slovo „obchod“ v sobě obsahuje to podstatné sloveso „chodit“. Pokud máme pocit, že se nám zkrátí žíly, když uděláme deset kroků navíc, abychom něco nakoupili, tak potom již jen smutně přikyvuji a chápu, že je mnohem výstižnější použít cizí slovo „shop“ a dobrovolně rezignuji na člověka a jeho typickou vlastnost, která z něho činí tu nejpodivuhodnější bytost v tomto vesmíru: právo na svobodnou volbu a vlastní rozhodnutí, právo na blbosti a rozmařilosti co s logickou nemají pranic společného.
Zřizujme tedy shopy a v nich přivítejme nového člověka, který představuje zaměnitelnou součástku v soukolí zvaném „moderní tržní společnost“, který je veden technokratickým pojetím užitku a efektivity a je mu principálně proti mysli udělat pár kroků navíc a obdržet lepší služby i zboží.
Let´s Go Shopping, then.
úterý 3. června 2008
Popel popelu, prach prachu.
aneb Co je pod kobercem, to se počítá.
Přihodilo se.
Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.
A tak říkám: přihodilo se.
A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.
Jenže.
Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.
A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.
Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.
Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.
A střih.
Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.
Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.
A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.
Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.
A můžu jen říci: přihodilo se.
Víc říkat totiž nemá smysl.
Přihodilo se.
Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.
A tak říkám: přihodilo se.
A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.
Jenže.
Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.
A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.
Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.
Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.
A střih.
Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.
Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.
A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.
Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.
A můžu jen říci: přihodilo se.
Víc říkat totiž nemá smysl.
pondělí 26. května 2008
Sme mestře!
Nepříliš svěží, ale gól, pochopitelně.
Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.
Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?
A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.
Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.
Kupříkladu.
Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.
Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.
Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.
Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.
A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.
V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.
Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.
A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.
Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.
Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.
V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.
Takže kdo je tady vlastně mistr?
No jasně: já, samosebou.
Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.
Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?
A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.
Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.
Kupříkladu.
Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.
Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.
Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.
Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.
A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.
V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.
Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.
A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.
Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.
Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.
V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.
Takže kdo je tady vlastně mistr?
No jasně: já, samosebou.
úterý 13. května 2008
Kouzlo jménem rozhlas.
Má znovuobjevená Amerika.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
pondělí 28. dubna 2008
Zde jsem člověkem.
Jinde jsem nejspíše prasetem.
Když se Kantovic Eman ptal hvězdného nebe nad sebou „co je člověk“, nevěděl, že o pár staletí později se najdou vykukové, kteří znají odpověď, tedy alespoň z části. Konkrétně se toto filozofické know-how ocitlo v rukou obchodního řetězce drogerií.
Člověk skutečně nikdy neví, kam až věci zajdou.
Takže teď již víme, Emánku; dobře poslouchej a vpisuj za ušiska: až si půjdeš koupit toaletní papír, zubní pastu a klystýrovací sadu, v momentě kdy se před tebou otevřou, Emánku náš, dveře na fotobuňku, stáváš se člověkem. Však víš, tím samým co je v tom, jak se říká: „člověk - to zní hrdě“. Do té doby jsi byl nejspíš láčkovcem, tkaničkou od bot, letním vánkem nebo prasetem. Prostě čímkoli. Jen ne člověkem. Jinde ne, to si vyprošuji.
Avšak jásejme, neb jsme zvěděli fantastickou novinu: existuje místo (dokonce v každém větším městě a to několikrát), kde se proměnuje ta nejniternější podstata jsoucen: kupříkladu suché z nosu, ležérně pohozené na zemi zastávky autobusu se jako mávnutím kouzelného proutku promění v člověka, samosebou že vymydleného, voňavého, krásného, štastného, úspešného a především solventního, neboť cílem nadějné lidské epopeje je stát se zdatným zákazníkem, spotřebitelem, konzumentem.
A jak z logiky věci vyplývá, zřejmě to funguje i naopak; jen opustíte drogerii, prásk, je z člověka smradlavý vajgl povalující se v prachu ulice. O důvod víc vracet se do onoho chrámu člověčenství, lidství, kultivovanosti, místa naděje pro celé lidstvo a zde bloumat v nirváně mezi regály a nakládat do košíku odličovací tampóny, müsli tyčinky, prostředky pro dámskou intimní hygienu a mast na kuří oka v akci.
Jak to je ale doopravdy?
Samozřejmě víme: zase nějaký marketingový docent z reklamky načrtl obraz „nejhlubšího humanismu, človečenství, které je přímo spojeno s antickým ideálem krásy a péče o vlastní zdraví a vzhled“. Nebo tak něco, tohle jsem si vycucal z prstu já. A Kant taky nalezl a formuloval jakousi sofistikovanou a vysoce relevantní odpověď na naši otázku. Detaily teď nejsou důležité.
Co však důležité je, že určité komerční sdělení, ve snaze působit dojmem moudra použije myšlenkově komplexní obsah a to ve velice nešťastné formě, která implicitně odepírá lidství těm, kteří nenavštěvují a nenakupují zboží v jedné konkrétní drogerii. Ha!
A tohle beru osobně a zapisuji si do deníčku i s černým puntíkem.
Skóre k dnešnímu datu:
- Drogerie dm: 1 černý puntík
- Immanuel Kant: 1 červený puntík
Hádejte, kdo vyhrál?
Když se Kantovic Eman ptal hvězdného nebe nad sebou „co je člověk“, nevěděl, že o pár staletí později se najdou vykukové, kteří znají odpověď, tedy alespoň z části. Konkrétně se toto filozofické know-how ocitlo v rukou obchodního řetězce drogerií.
Člověk skutečně nikdy neví, kam až věci zajdou.
Takže teď již víme, Emánku; dobře poslouchej a vpisuj za ušiska: až si půjdeš koupit toaletní papír, zubní pastu a klystýrovací sadu, v momentě kdy se před tebou otevřou, Emánku náš, dveře na fotobuňku, stáváš se člověkem. Však víš, tím samým co je v tom, jak se říká: „člověk - to zní hrdě“. Do té doby jsi byl nejspíš láčkovcem, tkaničkou od bot, letním vánkem nebo prasetem. Prostě čímkoli. Jen ne člověkem. Jinde ne, to si vyprošuji.
Avšak jásejme, neb jsme zvěděli fantastickou novinu: existuje místo (dokonce v každém větším městě a to několikrát), kde se proměnuje ta nejniternější podstata jsoucen: kupříkladu suché z nosu, ležérně pohozené na zemi zastávky autobusu se jako mávnutím kouzelného proutku promění v člověka, samosebou že vymydleného, voňavého, krásného, štastného, úspešného a především solventního, neboť cílem nadějné lidské epopeje je stát se zdatným zákazníkem, spotřebitelem, konzumentem.
A jak z logiky věci vyplývá, zřejmě to funguje i naopak; jen opustíte drogerii, prásk, je z člověka smradlavý vajgl povalující se v prachu ulice. O důvod víc vracet se do onoho chrámu člověčenství, lidství, kultivovanosti, místa naděje pro celé lidstvo a zde bloumat v nirváně mezi regály a nakládat do košíku odličovací tampóny, müsli tyčinky, prostředky pro dámskou intimní hygienu a mast na kuří oka v akci.
Jak to je ale doopravdy?
Samozřejmě víme: zase nějaký marketingový docent z reklamky načrtl obraz „nejhlubšího humanismu, človečenství, které je přímo spojeno s antickým ideálem krásy a péče o vlastní zdraví a vzhled“. Nebo tak něco, tohle jsem si vycucal z prstu já. A Kant taky nalezl a formuloval jakousi sofistikovanou a vysoce relevantní odpověď na naši otázku. Detaily teď nejsou důležité.
Co však důležité je, že určité komerční sdělení, ve snaze působit dojmem moudra použije myšlenkově komplexní obsah a to ve velice nešťastné formě, která implicitně odepírá lidství těm, kteří nenavštěvují a nenakupují zboží v jedné konkrétní drogerii. Ha!
A tohle beru osobně a zapisuji si do deníčku i s černým puntíkem.
Skóre k dnešnímu datu:
- Drogerie dm: 1 černý puntík
- Immanuel Kant: 1 červený puntík
Hádejte, kdo vyhrál?
středa 9. dubna 2008
Všichni dobří bubáci.
V pražském metru dost málo straší.
Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)
Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.
Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.
Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.
Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.
Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.
Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.
Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.
A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.
Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.
Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.
A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.
Jako, všechno dobrý, klucka.
Ale po ránu?
Eh.
Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)
Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.
Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.
Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.
Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.
Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.
Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.
Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.
A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.
Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.
Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.
A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.
Jako, všechno dobrý, klucka.
Ale po ránu?
Eh.
pondělí 31. března 2008
Téměř etnická čistka v křemíkových řadách.
O bordelu a jiných přátelích člověka.
S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.
Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.
Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.
Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.
Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.
A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.
Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.
Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.
Omnia mea mecum porto.
Kéž by to byla pravda.
S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.
Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.
Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.
Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.
Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.
A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.
Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.
Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.
Omnia mea mecum porto.
Kéž by to byla pravda.
pátek 14. března 2008
Chceme mír!
… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!
Jasně, jasně.
Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.
Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.
Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.
Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:
1. Chceme mír!
Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).
2. Nechceme cizí vojska!
Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.
Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)
A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.
Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.
Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.
Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.
Tos nečekal, co, Ježíšku?
Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.
Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.
A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.
Jasně, jasně.
Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.
Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.
Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.
Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:
1. Chceme mír!
Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).
2. Nechceme cizí vojska!
Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.
Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)
A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.
Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.
Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.
Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.
Tos nečekal, co, Ježíšku?
Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.
Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.
A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.
pondělí 25. února 2008
Oskara, prosím!
Má krbová římsa je nadržená.
Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.
Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):
Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!
Zde záznam hovoru končí.
Co tedy dál?
Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:
Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.
Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.
Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.
Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.
Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.
Takže římso, stěrka.
A co já: taky stěrka?
Meh.
Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.
Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):
Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!
Zde záznam hovoru končí.
Co tedy dál?
Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:
Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.
Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.
Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.
Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.
Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.
Takže římso, stěrka.
A co já: taky stěrka?
Meh.
úterý 12. února 2008
1+1 rovná se nekonečnu.
Minimálně.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
středa 23. ledna 2008
Kdo jsou Etela a Robert, potažmo Klára a Josefína?
Jací chceme být a jací jsme doopravdy.
Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.
Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.
Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!
Dost.
Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.
A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.
Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.
A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.
Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.
Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.
Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.
(Ach, poezie.)
To jsme celí my.
Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.
Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.
Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!
Dost.
Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.
A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.
Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.
A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.
Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.
Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.
Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.
(Ach, poezie.)
To jsme celí my.
středa 16. ledna 2008
Velké prohry, malá vítězství.
Realisticky viděno, že.
Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.
Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.
Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.
Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).
Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.
A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.
Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:
Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.
Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.
A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.
Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.
Nebojím se. Tak to totiž má být.
Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.
A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.
Do boje.
Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.
Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.
Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.
Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).
Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.
A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.
Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:
Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.
Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.
A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.
Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.
Nebojím se. Tak to totiž má být.
Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.
A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.
Do boje.
pondělí 7. ledna 2008
Repete!
(Bilancování smrdí a nemyje si nohy.)
Takže.
Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.
Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.
Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.
Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.
Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.
Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.
Co to však tedy znamená, býti blogerem?
Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.
Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.
A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.
Co z toho vyplývá?
Že jsem vítěz. Nejvíc.
I win teh intarweb!
Meh.
Takže.
Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.
Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.
Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.
Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.
Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.
Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.
Co to však tedy znamená, býti blogerem?
Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.
Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.
A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.
Co z toho vyplývá?
Že jsem vítěz. Nejvíc.
I win teh intarweb!
Meh.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)