pátek 17. února 2012

Dejte mi Twitter a ukážu vám smysl života. (A svý péro.)

Kdysi dávno, když ještě nešlo vstupovat do stejných řek a želvy byly rychlejší Achilla, dožadoval se jistej Archimedes „pevného bodu“, holedbaje se, že maje tohoto, pohne, sviňák, zeměkoulí.

Nikdo už přesně neví, na čem tahle etudka z dodavatelsko-odběratelských vztahů krachla, ale fakt je ten, že Archimedes nejen že zemí nepohnul ani o píď, ale navrch bídně zhynul mečem římského lampasáka s malým pindíčkem kdesi u Syrakus, aby ve smrtelné křeči ryl držkou v písku s pověstnými kruhy, jež neradno rušiti.

(Všimněme si nádherně kruté pravdy: Své kruhy si stejně nakonec, ať chceme či nechceme, zrušíme sami. Tak to chodí.)

Sociální síť Twitter se nijak zvlášť od Archimédova písečného plácku neliší. Jen místo klacíčku a nezbytných kobylek k asketově svačině zde stojíme někteří bosí, jiní v sandálech s ponožkami, další v lakovkách a zatímco našimi křemíkovými neoklacíčky vykružujeme více či méně obratně své kruhy, stejně jako dávno náš mudrc vykřikujeme jediné: Nerušit!

Někteří více, jiní méně.

Pro píšící většinu „nerušit“ (přeložíme-li něžně do lidštiny) znamená prosté „nesrat“.

Nebuzerovat, nechat druhého domluvit a bez jízlivostí přidat něco svého, abychom skrze kouzlo dialogu rozkrývali pravdu. A protože kruhy už nejsou v módě, neboť vyžadují odstup od světa, samotu z níž všechno tryská a do níž zas vtéká, přešli jsme na mnohem snazší a pohodlnější bábovičky, na které máme tvořítka a nemáme-li, snadno zakoupíme.

Bábovičky jsou prefabrikáty prefabrikátů. Sterilita oplodňující sebe samu. Děti interpretací smyslu světa z PVC.

A pěkný je ten náš píseček, jen co je pravda, kam sice choděj chcát kočky a psi z celýho širokýho okolí, ale o to líp nám ty bábovičky drží pohromadě. A o bábovičky jde především. V mezilidských vztazích je to dokonce jen o bábovičkách: O jejich produkci a její technologii či metodě, stejně jako o jejich směně či prodeji.

Přistupujeme na bábovičky. Jsme totiž na písku a z toho sochu Davida neuděláme. Už si ani nevzpomínáme na křemen či mramor. Zbyl nám jen písek.

Je prochcanej. Ale nešť.

Některé bábovičky, hle, jsou však nasáklé močí a vůbec všemi líbostmi světa více než bábovičky jiné. Třeba zrovna ty moje.

Chci říct: Právě ty moje.

Někteří kolem mých báboviček chodí, aniž by si jich všimli.

Další mi dobrovolně stojí za zády a ty nehezké bábovičky jim vyloženě vadí. Osobně. Jsou pohoršeni, dotčeni, uraženi. Ve zjevně nekontrolovatelných konvulzích dáví do báboviček svých, o nichž jsou přesvědčeni, že jsou z čistého bio- a fair-trade písku z Karibiku. Ach, takové mrzutosti!

Jenže.

Existují i ti, kteří mi nahlíží přes rameno a s větší či menší radostí konstatují, že i na prochcaném pískovišti vprostřed mravní a intelektuální pustiny současného světa lze zůstat tvůrčím, hravým, potrhlým, nesnesitelně krutým, jindy naopak něžným, poetickým, naivním, ale VŽDY spravedlivým.

Měřit všemu a všem stejným metrem, nezavírat oči před nevyhnutelnostmi, nelhat o důležitých věcech. Nazývat je jejich pravými jmény a dobře chápat, že jazyk je jen tupým dlátem, kterým každý z nás opracovává sochu svého Davida, který však nikdy nemůže zvítězit nad Goliášem života.

Archimédovi byl písek pouhým prostředkem pro vyjádření. Mimo písek byl někým naprosto jiným: Autoritou mravní i vědeckou, dobrým člověkem, dobrým synem, přítelem.

Znal také velmi dobře pravidla pískoviště. Nemilosrdná, nelogická, nelidsky krutá. A přesto si ho vybral, neboť věřil, že má smysl právě tam rozprostřít své kruhy. Zaplatil za to vlastním životem, jedinou adekvátní cenou za lásku k pravdě, smyslu a cíli.

Nejsem hrdina a také vím, že životem se za takové prkotiny už dávno neplatí.

Pravda nemá žádnou cenu.

A já mám v hlavě ještě spoustu nápadů na bábovičky, tím spíš, že písku je víc než dost.