Ohlédnu-li se zpět, tak se mezi mé oblíbené každodenní činnosti posledních měsíců (tj. dloubání se v nose a vymejšlení pitomostí) zařadila též hudební tvorba se vším všudy. Vlastně, ještě bych zapomněl na úporné překonávání nutkání zalomit šipku z okna, jakmile někdo pustí TV Óčko, ale separé v ehmstudiu a sluchátka na palici tuto nepříjemnost většinou adekvátně ošetří.
Přesto si dovolím (pro případné amatérské ne-tofu teroristy, začínající snipery, nadějné nájemné vrahy) koutkem úst zmínit ta nejbolavější místa: Kesha, Timbaland, David Guetta a desítky dalších nul, co zpívají melodie na tři tóny a špatně rapují o svých genitáliích a s tím úzce souvisejícím problémem „kam s ním“, eventuelně již poněkud nenerudovským „co do ní“ (ou bejby).
Touto cestou tedy nepůjdu. Rád se vyhnu hekání o šukání, skučení o parties a ani nebudu předstírat, jak se bavím na pařbičce, zatímco se kolem mě svíjí spoustu svěžích a příjemně okozených modelek s BMI 17 (a míň) z jejichž pohledů lze odezírat rozkoše nebeské, slovy smrtelníka nepostižitelné. Třeba i jen proto, že čím lákavěji tenhle obraz vypadá, tím ohavnější by bylo ranní probuzení do světa bez silikonů a šminek, zato obydleného složenkami, osobami prdícími v MHD a osudovou nutností pravidelné ranní kolbenky.
Proto se poněkud paradoxně a sebemrskačsky vydávám na cestu osobní, individuální, naléhavé výpovědi o světě tak, jak ho vidím já a jen občas si odskočím do zóny, kde se žádná kaše nejí tak horká jak se uvaří, děvčata jsou spíše rozverná než věrná („ale to z nich ještě přece nedělá děvky!“) a kde zábava je hlavní mírou všech věcí. A řekl bych, že k mému prospěchu; žít výhradně v tom mym akvárku, stejně bych se nakonec jen utopil.
A najednou zjišťuju, že nemám jasno: jsem příliš racionální, důkladný, napjatý, neurotický na to, abych spontánní záchvaty kreativity ihned nepodřizoval brutálnímu dikatátu umělecké autocenzury, nepohlížel na ně přísnými brýlemi knihomola, šprta a neudílel si výchovné pohlavky alá profesorka Zorka Horká.
Jsem na sebe moc přísný a poprvé v životě vidím, že to je ku škodě věci. Kdybych byl trdlo, co neumí napsat píseň, cokoli zahrát, rozepsat do not, vymyslet aranže, pak budiž. Kdybych zápasil se základními problémy se kterými se potýkají dnešní „umělci“, kteří na napsání jednoho textu spotřebují celý popsaný sešit, kteří na píseň potřebují mít v ruce hudební nástroj (v lepším případě) anebo jen tisíce samplů ze kterých ulepí koláž , pak dobrá.
Jenže mám všechno čeho mi třeba a přesto stále něco chybí.
Co je to, už začínám tušit a někdy možná i najdu správný slova.
Zatím však jen mlčím hudbu, bez štětce a barev zdobím strop Sixtinské kaple a bez betonu, železa a skla stavím přepychové paláce.
