čtvrtek 18. prosince 2008

Vlastně, tofu, že.

aneb Za hranice poživatelnosti.

Nejsem žádný gastrokaskadér a není se čemu divit. Ale ani po kindrštůbe domácí stravy mé ctěné matinky, která mě úzkostlivě držela od požívání všeho „nevhodného“, přesto ani dnes, za léta ošlehán větry fastfoodů a bufetů s pachem potu, chcanek a bídy, nejsem schopen říct, co je vlastně ke konzumaci „nevhodné“. Jistě, napadne někoho: kupříkladu azbest není příliš často doporučován nejvěhlasnějšími šéfkuchaři. Dobře, zkazili jste mi večeři, udělám si knedlíky s vajíčkem.

Vůbec, obecně rozšířená představa zdravé stravy je matoucí: někteří se vyhýbají všem tukům, jiní nedají dopustit na sádlo a přidávají ho i do kynutých buchet. Někdo ohrnuje nos nad mlékem, jiný s ním zapíjí i guláš. Další ihned dáví míjeje řeznictví, zatímco uvnitř jiní, za zvuku praskání prasečích střev, užívají si svůj lahodný masitý pokrm z krup a vařené vepřové krve. (Naturalistické stejně jako nechutné. Omlouvám se.)

Takže co vlastně jíst?

Můj krátký ale vskutku divoký románek s hospodskou stravou, mě jednoznačně posunul směrem k tzv. zdravé výživě, abych si zpětně uvědomil, že tato je víceméně shodná s onou matčinou. Eh, jsme my jako děti tak trapné, tvrdohlavé a uřvané a když už konečně pochopíme, že rodiče měli pravdu, jsme už příliš dospělí, vážní a zbabělí zároveň, abychom byli schopni přiznat jim svou chybu.

Takže stručně: obilniny, sója, syrová zelenina, ovoce, ryby, drůbež. V kostce, s občasnými výjimkami a dýchánky s nehořlavými materiály.

Ale tofu, to je mi novinka. A drzost! Je to v názvu blogu a doteď jsem neochutnal!

Unaven strachem z nařčení z klamavé reklamy, zakoupil jsem před pár dny kostku tofu, přečetl si složení (sója a šmytec), opatrně rozřízl igelit, vyklopil na talíř, vzal do ruky nůž, ukrojil kousek. Nesu ho pomalu do úst a…

(…hlavou mi proběhne, jak jsem jako dítě chutnal něco poprvé. Již preventivně jsem vždy zkřivil ústa v předtuše neblahého senzorického vjemu, ačkoli vlastně vždy jsem potom své faciální proporce přehodnotil… a teď zase… sakra… uvnitř zůstáváme stále dětmi více než si dokážeme připustit…)

… ochutnal. Bez chuti, s mírným aftertaste sojového mléka. Čistá bílkovina, minimum kalorií. A jak jsem jedl více a více této inertní hmoty, získal jsem k ní přátelský vztah. Možná více než přátelský, jsme totiž semknuti zvláštním poutem - tofu je totiž docela jako já: očekáváte kdovíco, má dobré renomé, mnozí se vyjadřují na jeho adresu pochvalně, ale když odklopíte pokličku a říznete do živého, vidíte že vlastně nic extra, co by stálo za řeč.

A kopanec pro gastronomy: chuť je pověra. Tofu je jasný argument. Konec diskuze.

I win so hard.

Ještě mám v lednici tři kostky tofu. Myslím, že se jedné kouknu na zoubek.

Bude to taková moje terapeutická metoda, jak porozumět sobě samému.

A to se vyplatí.

čtvrtek 4. prosince 2008

Sešit v běhu.

Návrat oživlých vzpomínek.

(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)

Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.

A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.

Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.

(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)

Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.

Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.

A vidím, že je to dobré.

Ještě totiž žiju.

Jsem boží.