středa 16. ledna 2008

Velké prohry, malá vítězství.

Realisticky viděno, že.

Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.

Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.

Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.

Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).

Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.

A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.

Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:

Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.

Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.

A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.

Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.

Nebojím se. Tak to totiž má být.

Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.

A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.

Do boje.