Velká vášeň pro malé věci.

Holzmanne, díky!

Když už jsem tady nakousl to vrzání, musím polknout ono ukousnuté sousto a ještě s plnou hubou zahuhlat: ukulele!

Už pár měsíců mi straší ve věži a sice z ukulele. Koupil jsem si ho, čistě z plezíru, při jedné ze svých obchůzek konaných za účelem nalezení životního nástroje. (V Čechách? Ehm... Všechno šunt a příliš draho.)

Vlastně, viděl jsem ho visícího bezbranného v kšeftu a po jednom večeru se strýčkem Gůglem jsem se rozhodl, že si udělám radost. Poučen o ladění, házel jsem mírné patky před prodavačem a za ležérního hovoru naladil do cé šest s nejnižší strunou o oktávu výše než je zvykem na kytarách. Jsa světákem a v dobrém rozmaru, vytáhl jsem svých zhruba 500 káčé a odnášel si bystře dřívko. (O pár dní později vyprodáno. Beznadějně.)

Zpočátku jsem mě problém cokoli na ukulele hrát, stačilo když jsem ukulele vyndal z obalu a musel jsem se smát. Ten nástroj má s sobě potenciál nadprůměrného stand-up comediana. Zní to jako klišé, ale ukulele rozhodně umí vykouzlit úsměv na tváři, už jen tím, jak vypadá.

Když jsem se po pár dnech stal částečně imunní vůči této okouzlující vlastnosti, lehce mě mátla ta oktávová diskrepance. Upřímně, nástroj je to silně hratelný, ale dvě melodické struny na obou koncích mě zbavily vykutálené jistoty.

Po dvou měsících přemítání jsem jako nejhlubší strunu dal staré dobré déčko, naladil ho jak mi přirozenost velila a od té doby jsem v zajetí sopránového bastarda.

A naučil jsem se jednu praktickou věc: nechávat ukulele v pouzdru. Však víme, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Tuhle jsem ho totiž nechal povalovat na posteli a hned po probuzení jsem musel strávit 15 minut drhnutím strun a manickým chechtáním. Do práce jsem toho dne přišel s úsměvem na rtech. A pozdě.

Ještě že ženské návštěvy nemívám v časné ranní hodiny všedních dnů.

Kopačky tutově. Lepší mě nevidět.

Takto doporučuji.

Kdo si hraje, tak se z lesa ozývá.

(aneb Jak se do lesa volá, nezlobí.)


To moje hraní.

Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.

Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.

Inu, to je výzva, padavko.

Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.

Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)

Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...

Však uvidíme.