Ráno! Budíček!
"Co jsem komu udělal?", ptám se sám sebe ještě v polospánku a rozeznávám, že právě začal hrát radiobudík. Před pár měsíci, a vypadalo to tak nevinně, jsem naladil Vltavu a hajdy na kutě (kamže? kolik mi je, osm?). A teď takhle přímo do ksichtu, po ránu. Au!
Když jsem se dříve rozepisoval o rozhlasu a jeho mocné síle, pomlčel jsem o hudbě. Nejspíše proto, že běžné stanice v pásmu FM se mi nedaří klasifikovat v rámci mého retardovaného (ale adjustovaného směrem k mému plnému uspokojení) kvalifikačního systému coby hudbu. Třeba hudební složka ranního Radiožurnálu na mě působí jako školní výlet do ZOO v devítce, kdy třetina třídy zvrací pod sedadla z levného a barevného chlastu, autobusem se šíří lahodná vůně blitek a to jsme teprve u Kolína, panečku. Zagorka, Gott, Spálený, úplně stejně jako když jsem za komančů vstával do školy. Cestování v čase ve směru osmdesátek a Kynedril daleko.
Ostatní, tzv. komerční stanice se mě hned po ránu snaží prostřednictvím hudebních interpretů přesvědčit, že by bylo vůbec nejvhodnější, kdybych byl černoch-multimilionář s údem velikosti menší vzducholodě a snědými polonahými roštěnkami svíjejících se u nohou. A já bych tam stál ověšený zlatem a prsteny, v uchu bych měl vkusnou bižuterii s diamantem, a spíše než rapoval, bych mluvil třeba o tom, že
mý prachy jsou nejvíc
tak zčekuj mý nový limo
páč to starý při poslední pařbě
nějaký nalitý štětky vevnitř pochcaly
ale na to prcám zle
páč mí houmís mě ceněj
a vo tom je teprv lajf
jů nou vodajmín mén?
Ano, starosti tohoto typu řeší každá pořádná celebrita a která je neřeší, zaslouží utratit, což ovšem ksindl bez šestimístnýho měsíčního platu nemůže nikdy pochopit. A řekl bych, že toto poselství je ve zkratce hlavním ideovým obsahem drtivé většiny tzv. árenbí produkce. Zjevně, dokud nebudu nosit bílý kvádro a smrdět valutou, musím se po hudebním rozptýlení poohlédnout jinde.
Právě proto jsem upnul své veškeré naděje na Vltavu. "Klasická hudba nesviní", říkal jsem si. A ještě aby: po večerech patlám Ronda a Fantazie, kolegové intelektuálové mě taky nezaskočí trefnou recenzí nějakého svěžího dílka z pera finské lesbické aktivistky za práva žen či upoutávkou na divadelní hru s filozoficko-existenciálním podtextem a písněmi na motivy příběhů ze života kurdských pastevců hrochů.
Ale vše se časem přejí, a tak já, s bachorem plným ranních úvah Petrušky Šustrové (Petruška? To si snad děláš …) a dalších výtečníků, jsa proklatě blízko dávení, říkám na adresu ČR Vltava toto:
1. Intelektuálství a intelektualismus jsou dvě odlišně věci; první je obdivuhodné a postihuje jen ty nejpilnější a nejnadanější, zatímco intelektualismus je dostupný volně každému pinďourovi (ženy nevyjímaje), který se naučí říkat "nicméně" místo „protože“, (ačkoli to, jak ví každý průměrný žák základní školy, vůbec neznamená totéž) anebo výraz „sledovat“ nahradí slovem „monitorovat“. A tak dále.
2. Není nutné ani rozumné redukovat obsah pojmu „dějiny evropské hudby“ na placaté baroko a nudný klasicismus (výjimky bez výhrad připouštím). Poslouchat celý den Bacha, Telemanna, Zelenku, Bendu, Stamice nijak mysl neosvěží a z hudby, která má potenciál se stane překotné a nudné pidlikání, které už jen sotva může posloužit jako hudební kulisa a to maximálně za účelem zvukového odstínění koitu.
3. Zní to neuvěřitelně, ale existují i jiní interpreti a hudební tělesa, než ta, která mají v názvu slovo „Collegium“, „Ars“ či „Academia“. Názvy čpící zatuchlinou implicitně odkazují k obdobnému repertoáru. Přestala se snad klasická hudba psát v den Bachova úmrtí?
4. Bruckner, Mahler, Prokofjev, Copland, Honegger, Hába atd. Nic? Soudobí autoři? Dvacetiminutový pořad a pak zase 23 hodin a 40 minut pidlikání?
Tak to jsme si nedomluvili.
Od zítra mě budí počítač.
A na just nějakej elektronickej čurbes.
Tumáš, hajzle jeden.
Zobrazují se příspěvky se štítkemrozhlas. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrozhlas. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 20. ledna 2009
úterý 13. května 2008
Kouzlo jménem rozhlas.
Má znovuobjevená Amerika.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
úterý 7. srpna 2007
Zvratoři a hroziči.
(Romantické úterní večery u rozhlasových přijímačů)
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)