(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
