Subkultura alá Paris Hilton.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
