Kreslit hudbu, hrát obrazy

Ohlédnu-li se zpět, tak se mezi mé oblíbené každodenní činnosti posledních měsíců (tj. dloubání se v nose a vymejšlení pitomostí) zařadila též hudební tvorba se vším všudy. Vlastně, ještě bych zapomněl na úporné překonávání nutkání zalomit šipku z okna, jakmile někdo pustí TV Óčko, ale separé v ehmstudiu a sluchátka na palici tuto nepříjemnost většinou adekvátně ošetří.

Přesto si dovolím (pro případné amatérské ne-tofu teroristy, začínající snipery, nadějné nájemné vrahy) koutkem úst zmínit ta nejbolavější místa: Kesha, Timbaland, David Guetta a desítky dalších nul, co zpívají melodie na tři tóny a špatně rapují o svých genitáliích a s tím úzce souvisejícím problémem „kam s ním“, eventuelně již poněkud nenerudovským „co do ní“ (ou bejby).

Touto cestou tedy nepůjdu. Rád se vyhnu hekání o šukání, skučení o parties a ani nebudu předstírat, jak se bavím na pařbičce, zatímco se kolem mě svíjí spoustu svěžích a příjemně okozených modelek s BMI 17 (a míň) z jejichž pohledů lze odezírat rozkoše nebeské, slovy smrtelníka nepostižitelné. Třeba i jen proto, že čím lákavěji tenhle obraz vypadá, tím ohavnější by bylo ranní probuzení do světa bez silikonů a šminek, zato obydleného složenkami, osobami prdícími v MHD a osudovou nutností pravidelné ranní kolbenky.

Proto se poněkud paradoxně a sebemrskačsky vydávám na cestu osobní, individuální, naléhavé výpovědi o světě tak, jak ho vidím já a jen občas si odskočím do zóny, kde se žádná kaše nejí tak horká jak se uvaří, děvčata jsou spíše rozverná než věrná („ale to z nich ještě přece nedělá děvky!“) a kde zábava je hlavní mírou všech věcí. A řekl bych, že k mému prospěchu; žít výhradně v tom mym akvárku, stejně bych se nakonec jen utopil.

A najednou zjišťuju, že nemám jasno: jsem příliš racionální, důkladný, napjatý, neurotický na to, abych spontánní záchvaty kreativity ihned nepodřizoval brutálnímu dikatátu umělecké autocenzury, nepohlížel na ně přísnými brýlemi knihomola, šprta a neudílel si výchovné pohlavky alá profesorka Zorka Horká.

Jsem na sebe moc přísný a poprvé v životě vidím, že to je ku škodě věci. Kdybych byl trdlo, co neumí napsat píseň, cokoli zahrát, rozepsat do not, vymyslet aranže, pak budiž. Kdybych zápasil se základními problémy se kterými se potýkají dnešní „umělci“, kteří na napsání jednoho textu spotřebují celý popsaný sešit, kteří na píseň potřebují mít v ruce hudební nástroj (v lepším případě) anebo jen tisíce samplů ze kterých ulepí koláž , pak dobrá.

Jenže mám všechno čeho mi třeba a přesto stále něco chybí.

Co je to, už začínám tušit a někdy možná i najdu správný slova.

Zatím však jen mlčím hudbu, bez štětce a barev zdobím strop Sixtinské kaple a bez betonu, železa a skla stavím přepychové paláce.

Ne, toto není konec.

Jen není jasný, jestli je to začátek.

Zrušil jsem Facebook, protože jsem, ve vší úctě, cejtil ptáka pana Marka Zuckerberga až na dvanácterníku a to mě „mírně“ znepokojilo. A ani to nebylo nijak náročný, přičemž teď hovořím o technickym aspektu celý věci.

(Bokem: Vypadá to že, jsem našel konečně sobě vlastní jazyk, něco mezi spisovnym a hovorovym, a maně se mi vybavuje styl Jiřího Suchého, kterýho jsem měl tu čest osobně potkat, když jsem zvučil jednu jeho akci. Mimochodem, je to neškodnej starej trumbera a to mě na něm baví nejvíc – to co zůstává skryto očím a vyhmatáváme potmě, slepí jak krtci a s radostí tiskneme nalezené k hrudi. Tedy Suchý (mj.): „vobyčejnej ulomenej dámský kramflek“. Filologická lahůdka.)

Nejtěžší asi bylo srovnat si v hlavě, co mi vlastně Facebook dává a co bere. Dává mi možnost nahlédnout, co lidé, se kterými jsem spojen většinou pofidérními vazbami a oni ještě pofidérnějšími vazbami jsou vázáni se mnou, dělají. Zde pozitiva končí, protože už tady začíná průser: dozvim se totiž, že ten poslouchá Alkehol a Divokýho Billa (z čehož bych nanejvýš divoce blila), že onen je zdatný masturbátor schopný zahanbit o mnoho let mladší závodníky v tomhle vysoce sofistikovaném, avšak upoceném závodě rychlých rukou a použitých kapesníčků, že tamta je uprděná fiflena, co by zaloužila přes držku (ano, já, typický násilník na ženách), že onen nasává, jak kdyby se chystala prohibice a on chtěl ještě stihnout slevu na umělou ledvinu od zdravotní pojišťovny a tak dále a ještě dál.

Vlastně, já chci mít všechno a všechny hezký.

Rád si tudíž odpustim detaily vyměšování, nezajímaj mě politický názory lidí, co četli jen Honzíkovu cestu a pak jen každý číslo Sportu včetně jeho magazínů, co jich bylo vydanejch do dnešního dne; nechci aby mě někdo zval do skupin ať již pro nebo proti čemukoli, nebo jen těch postavenejch na rádobyvtipnym slovnim spojení, jazykovym gagu nebo jen na koncentrovaný nudě a stereotypu „attention whore“, podsouval mi odkazy na bordel z internetu, na kterej bych neklikl ani kdyby mě platili od kliknutí.

Nechci.

Ale, a teď to neřikám s radostí, byl jsem u toho a stal jsem se toho součástí. Navykl jsem si číst, klikat, komentovat, updatovat vlastní status. A to poslední je asi nejhorší a vlastně se jedná o to, hlavní co Facebook bere: totiž ukradne vám všechny poslední iluze, že ti, které máte na listu přátel, zajímá co prožíváte, co si myslíte, co cítíte.

A my idealisti, kteří slovo „přítel“ berou vážně (protože jím označují ve skutečném světě zhruba tři bytosti z masa a kostí) a kteří naslouchají každému povzdechnutí těch, na kom jim záleží a přicházejí hned na pomoc, byť jen radou či lidským slovem, náhle prokoukneme tuhle boudu, kterou na nás ušila moderní doba, moderní společnost za pomocí moderních technologií a která, jak ukazuje mj. Facebook, končí v paradoxu, tak typickém pro nadcházející generace uživatelů všech budoucích sociálních vymožeností : čím více se komunikuje, tím méně se doopravdy sděluje.

Více než kdy jindy zde platí:

In space no one car hear you scream. On Earth nobody listens.

Koho bude zajímat někdo jako já, najde si mě na Twitteru, bude si číst moje podivný poznámky a až ho to přestane bavit, tak si je už číst nebude. Žádný hraní si na kamarádíčky, žádná iluze komunity, sdílení, jednoty. Jen silný hlas toho, kdo chce mluvit a nastavené ucho toho, kdo chce, ať je jeho důvod jakýkoli, prostě jen tak naslouchat.

Minutu, den, věčnost. Na tom nezáleží.

Obyčejné štěstí a více k němu netřeba.

Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

Příliš tichá společnost

aneb Hrabalovi sotva po kotníky.

Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.

Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.

A víte co? Ať si.

Samota bloggerova by měla být příslovečná.

Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.

Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.

Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.

Ano, čas.

Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.

Do háje, už jsem starej nebo co.