Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

Příliš tichá společnost

aneb Hrabalovi sotva po kotníky.

Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.

Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.

A víte co? Ať si.

Samota bloggerova by měla být příslovečná.

Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.

Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.

Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.

Ano, čas.

Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.

Do háje, už jsem starej nebo co.