Poezie z těch nižších pater.

Přibližně ze žumpy.

Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.

Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?

No přeci na hajzlu, děti.

Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.

A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.

A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.

Ach, stará dobrá alma mater.

(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)

Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.

Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.

A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.

O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.

Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.

Amen.

Nekonzistentní bisexuální fernet.

I kreativci reklamek mají své dny.

(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)

(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)

Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.

Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)

A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.

S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.

Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“

A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.

Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.

Ano, ehm.

Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.

A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.

A to je jako co?

Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.

Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.

Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?

Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.

Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.

Neboli: někdo neumí či nechce myslet.

Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.

Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.

Ano, je to BOHUŽEL reklama.

Kdo Chladil Spálený Bobek?

Každopádně ani Gott, ani Malásek.

Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?

Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.

Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.

A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.

Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.

Sbohem minulosti.

(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)