Zobrazují se příspěvky se štítkemblogování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemblogování. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 3. března 2014

Po pěšinách ticha

Kdysi dávno jsem věřil: V slovo.

Jasné, silné, zářící v přítmích ticha, křičící v předsíních mlčení.

A přepečlivě pěstil jsem onu zahrádku, z níž všechna slova vzcházela.

S konévkou po špičkách cupital jsem kol, kropě od oddenků až ku kořínkům. Vždy než něžně.

Zuřivě jsem odháněl nežádoucí významy, obíral z lístků prázdné pojmy, práškoval floskule a klišé, odstřihával omílaná rčení.

A ta sklizeň! Vše se slzami radosti v očích, slovosledem jsem dýchal, přechodníky hýčkal, nadchával se pro spojky citlivě vetknuté.

I stalo se, že jsem uvěřil tomu, že MÁ slova promlouvají stejně k OSTATNÍM, tak jako ke mně.

Že i ostatní jsou k UMŘENÍ zpití jejich něhou či brutalitou, jejich přímočarostí nebo vyhýbavostí, jejich silou či chcípáctvím.

Jenže zapomněl jsem: Ostatní neznají onu zahrádku, z níž má slova vzcházela.

Nejspíš proto, že jsem je nikdy nepozval.

Protože jsem předpokládal, že by stejně courali mimo mnou vytyčené cestičky a chcali potají do rybízu.

A teď mi dochází, že slova možná nejsou to, za co jsem je měl: Totiž za celý svět.

Jsou to jen slova.

Slova.

Jako třeba...

PRCAT

pondělí 17. ledna 2011

Drolit na blozích.

(Věty bez zájmen jsou jediný opravdový věty v tomhle vesmíru. Lze jima sdělit vše, protože zájmena jsou nanic, smrdí sobectvím, poslední Nokyjí, špatně skrývanou erekcí a svědivou vyrážkou v oblasti genitálií. Příklad, jeden za všechny: "Žrát holuby z nosu". Ani stopa po zájmenu! A přesto (nebo právě proto) je to ona věta vět, očekáváné evangelium bezdomovců, kodex dětí ze školky, mravní imperativ gurmánů. Tedy, méně zájmen prosím a více života samého, ať již sušeného či čerstvého.)

Ale: založil jsem si Blogspot, Facebook, Twitter, Tumblr a to přesně v tomhle pořadí. A až na Zuckerbergovo oligofrenní dítko, co mi asi 8 měsíců smrkalo do polívky, vše nadále zůstává v platnosti. Blogspot zůstává místem pro úvahy o tělesných tekutinách, Tumblr obsahuje nesmělé poetično překvapivě mimofekálního druhu a Twitter je místo, kde se tvářím, že jsem vtipný a umím anglicky, což samosebou nemá nic společného se skutečností, která je nesmlouvavě trapná a česká navrch.

A přitom byl ještě jeden blog. Pod jiným jménem, napůl utajený, nepokrytě vulgární, xenofobní, misantropní a mysogynní zvláště, plný neskrývaného zoufalství, rouhání, urážek a odkazů na Al-Kajdu, zoofilii a webové stránky Evy a Vaška. Adresu ani nick uvádět nebudu, protože dnes už každá mentální troska zvládne použít Google a v archivní keši je jistě nasilážováno habaděj. A protože všichni čtenáři tohoto blogu (ahoj mami!) dychtí po nějaký špíně na mojí osobu, nemůžu než zarytě mlčet. Ale přeci jen poznámečka.

Ten přisprostlej blog začal jako osobní experiment a ventil pro tu část mě, která už nechtěla za všech okolností volit vhodná slova, citlivě se vyjadřovat k věci, předstírat přirozený intelekt, vzdělání, soucit a naopak, povolila uzdu tomu nižšímu, prostému, přímému ve mně.

A proč o tom píšu?

Protože teď, když už ten blog neexistuje, mi došlo, že to bylo to nejopravdovější co jsem kdy od doby internetu psal. Osobní, intimní, vulgární, ryzí.

Kdo je já?

Jak Bukowskýho dítě
ve stoku zvanou Svět
s vaničkou vylijí tě
A v lejnu po pás
místo dudlíku vajgla
a hleď si svýho
jen potopa po nás
v knížkách nic podobnýho
však těžký je učit žít
životem ožralýho

středa 16. června 2010

Ne, toto není konec.

Jen není jasný, jestli je to začátek.

Zrušil jsem Facebook, protože jsem, ve vší úctě, cejtil ptáka pana Marka Zuckerberga až na dvanácterníku a to mě „mírně“ znepokojilo. A ani to nebylo nijak náročný, přičemž teď hovořím o technickym aspektu celý věci.

(Bokem: Vypadá to že, jsem našel konečně sobě vlastní jazyk, něco mezi spisovnym a hovorovym, a maně se mi vybavuje styl Jiřího Suchého, kterýho jsem měl tu čest osobně potkat, když jsem zvučil jednu jeho akci. Mimochodem, je to neškodnej starej trumbera a to mě na něm baví nejvíc – to co zůstává skryto očím a vyhmatáváme potmě, slepí jak krtci a s radostí tiskneme nalezené k hrudi. Tedy Suchý (mj.): „vobyčejnej ulomenej dámský kramflek“. Filologická lahůdka.)

Nejtěžší asi bylo srovnat si v hlavě, co mi vlastně Facebook dává a co bere. Dává mi možnost nahlédnout, co lidé, se kterými jsem spojen většinou pofidérními vazbami a oni ještě pofidérnějšími vazbami jsou vázáni se mnou, dělají. Zde pozitiva končí, protože už tady začíná průser: dozvim se totiž, že ten poslouchá Alkehol a Divokýho Billa (z čehož bych nanejvýš divoce blila), že onen je zdatný masturbátor schopný zahanbit o mnoho let mladší závodníky v tomhle vysoce sofistikovaném, avšak upoceném závodě rychlých rukou a použitých kapesníčků, že tamta je uprděná fiflena, co by zaloužila přes držku (ano, já, typický násilník na ženách), že onen nasává, jak kdyby se chystala prohibice a on chtěl ještě stihnout slevu na umělou ledvinu od zdravotní pojišťovny a tak dále a ještě dál.

Vlastně, já chci mít všechno a všechny hezký.

Rád si tudíž odpustim detaily vyměšování, nezajímaj mě politický názory lidí, co četli jen Honzíkovu cestu a pak jen každý číslo Sportu včetně jeho magazínů, co jich bylo vydanejch do dnešního dne; nechci aby mě někdo zval do skupin ať již pro nebo proti čemukoli, nebo jen těch postavenejch na rádobyvtipnym slovnim spojení, jazykovym gagu nebo jen na koncentrovaný nudě a stereotypu „attention whore“, podsouval mi odkazy na bordel z internetu, na kterej bych neklikl ani kdyby mě platili od kliknutí.

Nechci.

Ale, a teď to neřikám s radostí, byl jsem u toho a stal jsem se toho součástí. Navykl jsem si číst, klikat, komentovat, updatovat vlastní status. A to poslední je asi nejhorší a vlastně se jedná o to, hlavní co Facebook bere: totiž ukradne vám všechny poslední iluze, že ti, které máte na listu přátel, zajímá co prožíváte, co si myslíte, co cítíte.

A my idealisti, kteří slovo „přítel“ berou vážně (protože jím označují ve skutečném světě zhruba tři bytosti z masa a kostí) a kteří naslouchají každému povzdechnutí těch, na kom jim záleží a přicházejí hned na pomoc, byť jen radou či lidským slovem, náhle prokoukneme tuhle boudu, kterou na nás ušila moderní doba, moderní společnost za pomocí moderních technologií a která, jak ukazuje mj. Facebook, končí v paradoxu, tak typickém pro nadcházející generace uživatelů všech budoucích sociálních vymožeností : čím více se komunikuje, tím méně se doopravdy sděluje.

Více než kdy jindy zde platí:

In space no one car hear you scream. On Earth nobody listens.

Koho bude zajímat někdo jako já, najde si mě na Twitteru, bude si číst moje podivný poznámky a až ho to přestane bavit, tak si je už číst nebude. Žádný hraní si na kamarádíčky, žádná iluze komunity, sdílení, jednoty. Jen silný hlas toho, kdo chce mluvit a nastavené ucho toho, kdo chce, ať je jeho důvod jakýkoli, prostě jen tak naslouchat.

Minutu, den, věčnost. Na tom nezáleží.

Obyčejné štěstí a více k němu netřeba.

pátek 12. března 2010

Příliš tichá společnost

aneb Hrabalovi sotva po kotníky.

Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.

Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.

A víte co? Ať si.

Samota bloggerova by měla být příslovečná.

Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.

Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.

Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.

Ano, čas.

Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.

Do háje, už jsem starej nebo co.

pátek 10. dubna 2009

Zápisky z mrtvého blogu

Jazyk v půli, hlava vedví.

Kurva, dávkovat to.

Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.

Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.

A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.

Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.

Krávy.

A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.

Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.

Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!

Do hajzlu s váma!

Pracky pryč od mýho mozku!

P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.

Tzn.: No More Mr. Niceguy!

(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e

pondělí 7. ledna 2008

Repete!

(Bilancování smrdí a nemyje si nohy.)

Takže.

Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.

Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.

Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.

Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.

Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.

Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.

Co to však tedy znamená, býti blogerem?

Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.

Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.

A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.

Co z toho vyplývá?

Že jsem vítěz. Nejvíc.

I win teh intarweb!

Meh.

pondělí 8. října 2007

Ochrochtovo či TofuTerrorist?

Poslední obligátní hřebíček do Ochrochtovy rakvičky se šlehačkou.

Byl nenápadně zatlučen. Ale o to pevněji.

Inkontinentní strýček Ochrocht, vycucaný z prstu během několika vteřin intelektuální dysenterie, již mocně prdí do hlíny, čuchá k fialkám zespoda, hraje flašku s Pámbíčkem, či co se dějě na onom totom světě.

Na jeho místo příchází poněkud uvolněnější, nekonvenčnější, svéhlavější a poněkud ostřejší TofuTerrorist, aby světu sdělil nejednu pravdu, kterou svět, ano, i ty, drahý případný čtenáři, nerad slýcháváš.

Třeba totiž tu, že: tofu je vražda!

A to je jen začátek.

(Jak vidno, nic se vlastně nemění, absurdity a trapnosti pokračují pouze pod jiným jménem.)

(A pak že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pche!)

(Klidně stokrát, když se zlíbí.)

úterý 22. května 2007

Nehnu prstem a jsem verzí 2.0

(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)

Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.

Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)

A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.

Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.

A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.

Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.

Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.

Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.

Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.

Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.

A šup, náhle jsem 2.0.

Ani to nebolelo.

úterý 27. března 2007

Problémem není o čem psát.

(Já však píšu o čem psát.)


Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.

Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.

Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.

Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.

Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.

Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.

A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.

A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.

Ale upřímně: zajímá to někoho?

A vlastně: zajímá to mě samotného?

Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.

pondělí 5. února 2007

Dobře utajený blog.

(Skýtá četné výhody.)

V rámci egonanie, kteroužto kratochvíli provozuje každý a kdo ne, kecá, občas potrápím strýčka Gůgla a kochám se obdrženými výsledky. Pravda, vetšina textu které do vyhledávacího okénka zadávám, jsou minimálně podezřelé, když ne přímo nezákonné a především navýsost blbé. Považuji internet za ekvivalent obecné encyklopedie, ovšem, s velmi specifickou tématickou vyhraněností: endžinem blbosti poháněný porn'n'gore'n'blog. Takže ostenativně zadávám kulišácké věty a čekám na svou vytouženou odpověď. (Q: Neviděl jste zde letět můj šíp? A: Mindon Eporedax. A tak dále.)

A nemohl jsem si nevšimnout, že jsem utajen. Zatímco starý Ochrocht ještě v torzech přežívá v gůglovské archivní keši, nový hnípe v poklidu nerušen ma disku serveru Blogger.com a line se než ticho po pěšině.

Již si představuji ony samé výhody. Pozitiva. Sociální jistoty. Běhá mi mráz po zádech z tušení možností netušených. Vlastně, jsa špiónem, můžu si tady klidně uchovávát své pracovní poznámky a zůstat přitom v absolutním utajení. (Koupit 12 rohlíků a lovečák. Vyžehlit. Zaplatit složenky. Vynést koš. Objednat plutonium od pana X. Zavolat mamince.) Nebo třeba, ať nežeru, můžu zde vyjádřit svůj občanský postoj k čemukoli! Taková příležitost! Tedy nastojte:

Tento svět je nejlepší z možných!

Ano, Leibnitzi, řekl jsem to.

Tolik svobody. Úplně nové divadlo.

(Asi si budu muset přečíst ten help, co je někde k přečtení. Neočekávám, že by zviditelnění mého blogu mělo nějaký zvláštní dopad na jeho navštěvovanost. Navíc, jako tajný agent ve službách republiky Guinea Bissau o jakoukoli publicitu nestojím. Ale když už, tak už.)

čtvrtek 4. ledna 2007

Balancování na hranicích virtuálního bukkake a anonymity

(Anonymity samozřejmě ovšem hypotetické, že?)

(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)

Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.

Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?

A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?

Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.

Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.

Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.

Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.