Češi budou bojovat o všechno.

aneb Válka s výtažkem z perel.

Zase Metro.

Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.

A moudra, ty já rád. Však víme.

To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.

Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.

(A ty, Baryku, přestaň kadit!)

Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."

Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.

Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.

Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.

Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.

Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.

Budeme totiž bojovat o všechno.

A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?

A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.

Taková je totiž válka a tohle je válka.

TOHLE!

Vole.

Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.

Když zřejmé není zřejmě dost zřejmé.

Kameloti jsou knížata absurdity.


Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.

Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.

Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.

Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.

Tak to je.

Dneska ráno už tato osoba mlčela.

Panta rhei. Jsem ztracen.

Skrze druhé sám sebou. (Po ránu. V metru.)

(Řečnická: kolik asi blogů psaných v našem časovém pásmu v ranních a dopoledních hodinách obsahuje v prvních dvou větách slovo "ráno" eventuelně "ranní"? Žlutý moře.)

Ale - axiom první: kdo si přečetl alespoň odstavec tohoto blogu (anebo mě prostě jen trochu zná osobně), a myslí, že jsem extrovert, je hňup.

Aj, potkal jsem hňupa po ránu. Přítel z dětství me oslovil jemným a citlivým "Zdravím Tě, Ochrochte!" až mu vypouklé plechové artefakty z výzdoby stanice metra vrátili kovové echo. Dobré ráno, živote.

Jeden známý o mě kdysi řekl, že jsem vyléčený autista. Jakkoli paradoxní, přesto překvapivě blízko realitě. Sociální interakci považuji za určitou nadstavbu, nikoli však pro mě nezbytnou, která je zřejmě obecně prospěšná a já, protože slušný chlapec, rád dělám prospěšné věci. S úsměvem, přátelsky, aktivně.

Stejně i v tomto případě. A ačkoli jsem to byl já, kdo byl osloven a lapen, musel jsem já vést hovor, nadhazovat témata, glosovat, projevovat zájem. A neb jsem slušný chlapec a mám co říct, neskuhrám a konám.

A pak, po dlouhých třiceti minutách, kdy na mé otázky zřídkakdy přijde odpověď a já vymýšlím další, se náhle dozvím že jsem "zřejmě extrovert", ale "nejspíš idealista poradce intuitivního typu".

Lapám po dechu a přemýšlím, jestli to je lichotka či urážka. Ale bohužel je to, zdá se jen "diagnóza" v mém případě a racionální úvaha ústicí do vrcholného kreténismu na straně mého komunikačního partnera. O důvod míň, proč omezit množinu individuí, se kterými budu hrát hru na sociální kontakt plný vřelého, lidského a teplého slova.

Život, ta dravá věc co člověka semele na prach jen proto, aby se ten obratem vrátil a nechal semlít znova a jinak, se stal objektem úvah ekonomů a nedobrovolných společenských vyvrženců, kteří na něj, v celé jeho plnosti tak, jak se projevuje v člověku, aplikují své manažersko-human-resourcí kategorie.

Strčte si tudíž, pane, svoje škatulkové finále do prdele, prosím.