Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

Chceme mír!

… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!

Jasně, jasně.

Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.

Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.

Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.

Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:

1. Chceme mír!

Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).

2. Nechceme cizí vojska!

Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.

Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)

A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.

Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.

Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.

Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.

Tos nečekal, co, Ježíšku?

Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.

Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.

A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.

Zvratoři a hroziči.

(Romantické úterní večery u rozhlasových přijímačů)

Nechávám se budit rádiem.

V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.

A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.

Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)

Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.

V úterý je metal. Nebo tak něco.

Bejby.

Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.

Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.

A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.

Jako třeba symfonická.

Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.

Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.

Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.

Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?

Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?

(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)

Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.

Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.

To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.

Ten mě upřímně děsí.

Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.

Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.

Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.