Maserati nebo Lamborghini, Kanáry či Mallorca?
Po několikaměsíčním vytrvalém vědeckém úsilí jsem konečně dospěl ke konkrétním výsledkům a díky nejmodernějším technologiím, molekulární analýze a měřením času rozpadu radioaktivního izotopu C14 jsem zjistil, že mé auto je staré 15 let.
Ještě pět let a bude to veterán. Hurá. Nebo snad není důvod k jásotu?
Ne, není. Spíše je potřeba provést evaluaci, ekonomickou rozvahu a poté bezohlednou a brutální dekonstrukci za použití vysokotlakého lisu v nejbližším sběrném dvoře.
Však víme. To máte: ložiska, tlumiče, disky, silentbloky, kloubové čepy, brzdové destičky, prasátka, pakny, brzdové kotouče, bovden ruční brzdy, katalyzátor, střední díl výfuku, tlumič výfuku …
Proto se musím se ptát: uvezu to, pane Lorenc?
Pan Lorenc jen pokrčil rameny, přihnul si z lahváče a protáhl obličej.
To jste mi teda moc nepomohl, odpovídám na to já.
Staré automobily, epický toť příběh: na začátku jsou nové a voňavé, celé se blyští, vstupujeme do nich s posvátnou úctou a nejvyšší opatrností. A jezdíme v nich, ráno co ráno, odpoledne co odpoledne, nákup co nákup, výlet co výlet. Sem tam je obejdeme a postupně nás začíná zachvacovat hrozivé zjištění, že už věci nejsou co bývaly, že do té myčky na křižovatce už teda nepojedeme, protože nám ty kartáče poškrábaly lak, neboco, tady je to ňáký ťuklý, to jsme asi u Lídlu někoho decánko pocuchali při parkování, a tu najednou, rána z čistého nebe:
První rez.
A příběh pokračuje a my jedeme dál, plyn na podlahu, víkendy letí jak tryskáče, avšak stopa nezůstává na obloze, ale je čitelná na nebohém vozítku.
Děje se to nám všem a já teď zrovna jsem téměř na konci tohoto věčného cyklu.
A spolu s Hamletem se ptám: investice či demolice?
Jezdíme dál & Konci blíž.
Uvidíme.
