pondělí 21. listopadu 2011

Tak něco napiš!

Třeba o tom, jak něco píšeš.

Tahle metaliterární haluz je jen malé zbytečné extempore, které má rádoby elegantně a třeba i vtipně uvést marné pindání o pitomostech typu sociální sítě, pochcaných ideálů a trudovitosti kůže v oblasti genitálií.

'Bude mi smutno' napsal jeden kdosi a já přesto zmáčkl tlačítko. Malý uprděný modrý tlačítko. Nic jsem necítil, kromě obvyklýho tlaku lejna neděle, co tlačí na svěrač smysluplné existence. Neděle vůbec bývají takové, bilanční, upejpavě suicidiální: Položim si ty prášky a láhev vodky jen tak vedle nočního stolku, co kdyby náhodou, že jo.

A připadám si teď jako hrdina: Ne málo jsem o tom mluvil, téměř vyhrožoval s důchodcovsky vztyčenou pěstí a taškou na kolečkách, uslintaný řval na virtuálních rozích o tom, že Twitter je moje milenka i tchýně a že žádná láska netrvá věčně. Vyhrožoval jsem tedy a páč jsem muž pevných zásad a skálopevných erekcí (při močení zvláště), zmáčkl jsem to.

Zmizel účet, který měl víc followerů než tvítů, což je takový malý detail, který je zároveň ztopořeným moudím, co bezostyšně rvu do držek davidůgrudlů, matesolů, čermáků a dalších, tím spíše, že jsem zůstal jako osoba tak nějak v hypotetické anonymitě.

Nepsal jsem NIKDY o tom, co jsem si koupil, jak mi chutnalo, jak jsem se vykakal, koho právě šukám a jakej fragment popkultury mám na svém iKdovíčem. Jen víc jak tisícovka hlášek postavených na překvapení, převrácené logice, zesměšňování sebe sama/druhých, kontrastech oplzlosti a salónní civility a postřehů z běžného života.

That stuff.

Také jsem se obešel bez politiky, komentování tisku a událostí všedního dne. Nepřijdou mi důležité, protože to je jako koukat z jedoucího vlaku: Všechno se mění, strojvůdce je imbecil a vám se navrch chce zle čůrat. Co uděláte? Vyčůráte se nebo si pochčijete mundůr. Volba je jasná a nic nezměníte.

A ačkoli jsem se snažil, nikoho jako já jsem na českym Twitteru nenašel. Několik lidí tenhle potenciál má (nebudu jmenovat), ale nejsou konzistentní (což není výtka ani v nejmenším). Za ten necelý rok tvítování pod falešným jménem jsem minimálně retweetoval, skoro nikoho nesledoval a vůbec jsem se choval jako zpovykanej pytlíček. A přesto: Statisticky mi každý tvít přilákal jednoho followera. Kvalita si svého zákazníka najde.

Jenže.

Co máte dělat, když to, co považujete za naprosto geniální projde nepovšimnuto a naopak, obsah vašeho koše získává ovace? A navrch, proč mají naprosto banální tvíty postrádající jakoukoli pointu, ovšem od "elity" twitteru, víc retweetů než něco, nad čím vy ztratíte minuty života vymejšlením?

A to není ani skuhrání, ani stížnost. Tím spíše to není nic, co bych doteď nevěděl. Jen jsem si to zopakoval, abych si to lépe vštípil a příště nebyl za blbečka.

Však pravý důvod tohoto mého gesta následuje.

Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace. Tím spíš, že máte dlouhodobé závazky psát texty, poezii, skládat hudbu, hrát na nástroje, fungovat jako člověk i mimo Twitter. Kreativita, která je (stejně jako Alláh a vaše náklonnost k deníku Blesk) jenom jedna, se s nikým nedělí. Když si ulevíte někde, ubude jinde. Ne že bych vyloženě cejtil deficit, ale přeci jen, příliš mnoho energie jen pro pár pousmání někoho, kdo hned v zápětí retvítne každé ublinknutí někoho, kdo mi může políbit šos, mi za to nestojí.

A já můžu políbit šos jemu, samosebou. V tom je kouzlo té tajemné symbiózy líbání šosů a hlavní deviza člověka: Svoboda.

Takže mlčící menšině s myslemi podobnými té mé děkuji za pozornost a s kretény se nadále nebavím. Všechno při starým.

A aby bylo jasno, kdo a o čem to tady celou dobu píše:

PRCAT.

Žádné komentáře: