Okurky a český smutek

Tištěné slovo je mrtvo.

Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.

A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.

Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.

Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.

Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.

Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.

Dnes už, myslím, tak nevoní.

Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.

A nevoní.

K tomuto mám dvě zásadní poznámky.

První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.

Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:

1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.

Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.

Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?

Na prvním místě jsou prý Islanďané.

To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.

Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.

Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).

Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.

Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.

Už.

Šmytec.

Kauza Neposlušné tenisky

(Tentokrát mínus Zaňáková)

Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.

Neboli kecy. Žvásty.

A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:

Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.

To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:

Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.

A dále už jen střípky:

- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)

Zbývá jen dodat následující.

Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.

A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.