Atari 8-kousl rodinu.

A to když jsme si mysleli, že se nic nemůže stát.

Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.

Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.

Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.

Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.

Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.

Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.

Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.

Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.

A tak dále a ještě dál.

Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?

Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.

A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.

Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.

Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.

Bohužel.

Kam jsem to jenom…

aneb Co si v mládí založíš, v stáří bohužel najdeš.

Známe to všichni. Okamžik, kdy nutnost velí hlasem hromovým a my, zmatení a dychtiví, pobíháme po našich příbytcích, hledaje kamsi kdysi dávno založenou drobnost, o kterou jsme předtím permanentně zakopávali, ale teď, když je nám jí třeba, otevíráme i fritézu a septik, v bláhové naději že tuto nalezneme.

A já, panečku, nalezl.

Když se člověk stěhuje či na stěhování chystá, jedná se o nefalšovanou archeologii s přídechem diluviálního dobrodružství. Předměty, ke kterým jste měli vroucí citový vztah a v jemném oparu počínajícího mejdanu DJ Alzheimera založili na místo neznámé, vyhřeznou tyto náhle ze zákony entropie zcela ovládané zóny krabic, tašek, skříní a vy, kteří už onen poklad nebeský oplakali, slzy osušili a nové zbytečnosti pořídili, znova musíte řešit otázku Nerudovskou, samozřejmě až tehdy, když první vlna nadšení opadne.

No přece vyhodit, samosebou.

Ale to není jen tak, víme.

Sám v sobě hledám sílu a každou chvíli si kladu otázku kam až jsem schopen zajít. Budu vůči sám sobě dostatečně radikální? Vyhodím ty staré noťáky popsané útržky písní a motivy ze kterých nic kloudného nevzešlo ale dodnes mě uvádějí úžas svou geniální prostotou, či stohy popsaných papírů plně předpubertálních literárních pokusů, básní, útržků rádobyscénářů a povídek? Vyhodím snad záplavu papírků popsaných poznámkami ke všem mým koníčkům počínaje anorexií a konče zoofilií? Budu už konečně chlap (to víš že jo, Z.) a nechám si jen kartáček na zuby, vodu po holení a kreditku, protože více pravému muži netřeba?

Kdepak.

Všechno to naložím do krabic a to včetně smrádku a milého zaprdína a nebudu si působit traumata. Ostatně, stěhuji se do většího a mám už za sebou několik fází redukčních programů, tak typických pro dlouhodobější obývání malých prostor ve více než jedné osobě.

Ono pak už toho totiž k vyhození moc nezbývá.

A dobře že tak: kdo nic nemá, nemá co ztratit.

Co tedy mohu ztratit já?

Knihy. Kytary. Počítače. Papíry.

Not a big deal, I guess.

Levá a pravá.

Velké maličkosti.

Jistě se shodneme: člověk potřebuje jistotu. Anebo alespoň iluzi této.

A zatímco naše malé jistoty – a co jich máme – jsou pozvolna přirozeně odstraňovány a nahrazovány jistotami jinými, ať již více či méně iluzivními, my o nich dobře víme a o to více si je hýčkáme. Tu cigárko, tu ranní kafíčko, rychlý panáček něčeho tvrdšího po ránu, tu čerstvá a voňavá houstička z rukou místního pekaře a pokračovat můžeme až do aleluja.

Naše malé jistoty o malých potěšeních se stávají našimi malými závislostmi, bez kterých bychom byli pouhé stíny těch krásných lidských bytostí, kterými jsme. Vždyť: co bychom byli bez našich malých závislostí, že?

(Záměrně jsem použil jsem toto otřepané klišé, které obzvláště kuřáci a alkoholici neváhají vmést do ksichtu každému, kdo připomíná nepohodlný, avšak biologicky prostý fakt, že normální jest nekouřit a nechlastat.)

A ačkoli se mě saturování potřeb tohoto typu netýká (mluvím o cigaretkách, kafíčkách a šnapsech), všímám si detailů a není to vůbec marný, protože analýzou těchto se dozvídám to podstatné o člověku. Ale k věci.

Na své ranní a odpolední opičí stezce potkával jsem v časech dávných jednu trafiku (takto čerpací stanici s nabídkou paliv našich závislostí), která byla umístěna přímo proti vstupu do metra. Ať jste tedy přicházeli zleva či zprava, tato zastávka, když jste ušli deset kroků navíc, skýtala četné radosti a i já, jakkoli bytost jakostní, jsem mnohokrát natankoval plnou v podobě banánků v čokoládě a tyčinek Margot. Trafika byla prostorná, všem přístupná, obsluha rychlá a leckdy i příjemná.

Když tu náhle, jak na levé příchozí cestě, tak i na pravé, zrodilo se po jedné trafice, mnohem menší a s menší nabídkou, dražšími banánky v čokoládě a s obsluhou, která mě oslovovala měkkým, znělým „prosjim“. (A nepochybně jsem zde již dříve zmiňoval, jak velký jsem fanoušek návštěvníků ze zemí bývalého Sovětského svazu.)

Avšak rána a odpoledne se střídají, měsíce běží, plíce černají, žaludek vředovatí, játra tvrdnou a já zápasím s kilogramy a hle, centrální, nejstarší, největší a etnicky majoritní trafika se ruší.

A dodnes, ačkoli už uběhly roky, stále zeje prázdnotou. Zajímavé ale pochopitelné. Třetí trafika by se již na těch pár metrech neuživila.

Důsledkem toho je, že jsem v pravé trafice nebyl už celé roky a to prostě proto, že má opičí stezka tudy nevede. A je fuk, že je vzdálena od „mé“ levé jen pár kroku. Takhle to prostě ve světě funguje, nebo se to aspoň tak zdá a také říká.

A tím se dostáváme k pointě celé úvahy.

Je možné, že ten, kdo zřídil levou a pravou, znal člověka lépe než my a bylo mu jasné, že o deset kroků navíc do trafiky prostřední, kolem které stejně chodili všichni, už nechce nikdo udělat? Jsme snad v takové časové tísni, že místo abychom ušli deset kroků navíc, tak raději potřebujeme zřídit dvě nové trafiky, které nás obslouží, ale dráž, pomaleji a s plíživou reminiscencí kiosku na nádraží v Charkově?

Pokud ano, tak jen připomínám, že kdykoli je na světě zřízena nová trafika, pámbíček zabije koťátko. Nebo štěnátko. Nebo králíčka. Však víte, co chci říct.

Ale vážně.

Trafika je obchod - obchod jako každý jiný. A slovo „obchod“ v sobě obsahuje to podstatné sloveso „chodit“. Pokud máme pocit, že se nám zkrátí žíly, když uděláme deset kroků navíc, abychom něco nakoupili, tak potom již jen smutně přikyvuji a chápu, že je mnohem výstižnější použít cizí slovo „shop“ a dobrovolně rezignuji na člověka a jeho typickou vlastnost, která z něho činí tu nejpodivuhodnější bytost v tomto vesmíru: právo na svobodnou volbu a vlastní rozhodnutí, právo na blbosti a rozmařilosti co s logickou nemají pranic společného.

Zřizujme tedy shopy a v nich přivítejme nového člověka, který představuje zaměnitelnou součástku v soukolí zvaném „moderní tržní společnost“, který je veden technokratickým pojetím užitku a efektivity a je mu principálně proti mysli udělat pár kroků navíc a obdržet lepší služby i zboží.

Let´s Go Shopping, then.

Popel popelu, prach prachu.

aneb Co je pod kobercem, to se počítá.

Přihodilo se.

Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.

A tak říkám: přihodilo se.

A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.

Jenže.

Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.

A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.

Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.

Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.

A střih.

Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.

Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.

A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.

Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.

A můžu jen říci: přihodilo se.

Víc říkat totiž nemá smysl.

Sme mestře!

Nepříliš svěží, ale gól, pochopitelně.


Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.

Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?

A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.

Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.

Kupříkladu.

Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.

Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.

Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.

Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.

A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.

V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.

Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.

A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.

Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.

Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.

V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.

Takže kdo je tady vlastně mistr?

No jasně: já, samosebou.