Kouzlo jménem rozhlas.

Má znovuobjevená Amerika.

Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.

A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.

Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.

Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.

A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.

A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.

A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.

Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.

A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.

(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)

A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.

Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.

Ale...

Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.

A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.

Zde jsem člověkem.

Jinde jsem nejspíše prasetem.

Když se Kantovic Eman ptal hvězdného nebe nad sebou „co je člověk“, nevěděl, že o pár staletí později se najdou vykukové, kteří znají odpověď, tedy alespoň z části. Konkrétně se toto filozofické know-how ocitlo v rukou obchodního řetězce drogerií.

Člověk skutečně nikdy neví, kam až věci zajdou.

Takže teď již víme, Emánku; dobře poslouchej a vpisuj za ušiska: až si půjdeš koupit toaletní papír, zubní pastu a klystýrovací sadu, v momentě kdy se před tebou otevřou, Emánku náš, dveře na fotobuňku, stáváš se člověkem. Však víš, tím samým co je v tom, jak se říká: „člověk - to zní hrdě“. Do té doby jsi byl nejspíš láčkovcem, tkaničkou od bot, letním vánkem nebo prasetem. Prostě čímkoli. Jen ne člověkem. Jinde ne, to si vyprošuji.

Avšak jásejme, neb jsme zvěděli fantastickou novinu: existuje místo (dokonce v každém větším městě a to několikrát), kde se proměnuje ta nejniternější podstata jsoucen: kupříkladu suché z nosu, ležérně pohozené na zemi zastávky autobusu se jako mávnutím kouzelného proutku promění v člověka, samosebou že vymydleného, voňavého, krásného, štastného, úspešného a především solventního, neboť cílem nadějné lidské epopeje je stát se zdatným zákazníkem, spotřebitelem, konzumentem.

A jak z logiky věci vyplývá, zřejmě to funguje i naopak; jen opustíte drogerii, prásk, je z člověka smradlavý vajgl povalující se v prachu ulice. O důvod víc vracet se do onoho chrámu člověčenství, lidství, kultivovanosti, místa naděje pro celé lidstvo a zde bloumat v nirváně mezi regály a nakládat do košíku odličovací tampóny, müsli tyčinky, prostředky pro dámskou intimní hygienu a mast na kuří oka v akci.

Jak to je ale doopravdy?

Samozřejmě víme: zase nějaký marketingový docent z reklamky načrtl obraz „nejhlubšího humanismu, človečenství, které je přímo spojeno s antickým ideálem krásy a péče o vlastní zdraví a vzhled“. Nebo tak něco, tohle jsem si vycucal z prstu já. A Kant taky nalezl a formuloval jakousi sofistikovanou a vysoce relevantní odpověď na naši otázku. Detaily teď nejsou důležité.

Co však důležité je, že určité komerční sdělení, ve snaze působit dojmem moudra použije myšlenkově komplexní obsah a to ve velice nešťastné formě, která implicitně odepírá lidství těm, kteří nenavštěvují a nenakupují zboží v jedné konkrétní drogerii. Ha!

A tohle beru osobně a zapisuji si do deníčku i s černým puntíkem.

Skóre k dnešnímu datu:

- Drogerie dm: 1 černý puntík
- Immanuel Kant: 1 červený puntík

Hádejte, kdo vyhrál?

Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.

Téměř etnická čistka v křemíkových řadách.

O bordelu a jiných přátelích člověka.

S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.

Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.

Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.

Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.

Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.

A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.

Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.

Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.

Omnia mea mecum porto.

Kéž by to byla pravda.

Chceme mír!

… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!

Jasně, jasně.

Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.

Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.

Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.

Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:

1. Chceme mír!

Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).

2. Nechceme cizí vojska!

Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.

Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)

A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.

Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.

Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.

Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.

Tos nečekal, co, Ježíšku?

Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.

Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.

A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.