(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
středa 20. června 2007
úterý 12. června 2007
All your music are belong to suck.
(You know what you listening.)
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
pondělí 28. května 2007
Sed7m.
(Kreténismus vpřed.)
Chci nacházet v celku všehomíra jen a pouze symbolično.
Nezajímají mě chladné kalkulace, racionální zdůvodnění, empirická fakta.
Pátrám po smyslu.
Přesněji řečeno: po smyslu nesmyslu.
Sága "Krmím Gůgl Bláboly", zkráceně KGB pokračuje a já se nezastavím před ničím.
Začalo to nevinně: zadal jsem omylem vyhledávat zdvojené
praha praha
Obdržel jsem počet results v řádu miliónů. To mi nestačilo. Načež píšu:
praha praha praha
Results ubylo nepatrně, v řádech tisíců změna, pořád milióny.
Když bylo šest "prah" pořád milióny results (a to mi něco povídejte o redundanci!) - však jen počkej, zajíci! - přidávám postupně "brno", "cheb", "beroun".
Jde do tuhého a milióny ubývají.
Když tu génius, hlásí se o slovo. Nevázánými asociacemi obluzená mysl chrlí rýmy:
praha draha brno plno cheb chleb beroun meloun
A počet results: 7
Až nebudete vědět, na co se pana faráře u zpovědi zeptat, ptejte se ho na tohle.
(To vše je samozřejmě pokus o vtip, ale uvažte: pravděpodobnost výskytu výše uvedených slov v pohromadě v jednom textu je velmi malá. A náš báječný svět si to střihnul rovnou sedmkrát. A zhruba za dva měsíce (až mě Gůgl zaarchivuje) i já se zařadím mezi mesiášské kandidáty. Ano, budu osmý. Ano, jsem boží. The End Is Nigh.)
Chci nacházet v celku všehomíra jen a pouze symbolično.
Nezajímají mě chladné kalkulace, racionální zdůvodnění, empirická fakta.
Pátrám po smyslu.
Přesněji řečeno: po smyslu nesmyslu.
Sága "Krmím Gůgl Bláboly", zkráceně KGB pokračuje a já se nezastavím před ničím.
Začalo to nevinně: zadal jsem omylem vyhledávat zdvojené
praha praha
Obdržel jsem počet results v řádu miliónů. To mi nestačilo. Načež píšu:
praha praha praha
Results ubylo nepatrně, v řádech tisíců změna, pořád milióny.
Když bylo šest "prah" pořád milióny results (a to mi něco povídejte o redundanci!) - však jen počkej, zajíci! - přidávám postupně "brno", "cheb", "beroun".
Jde do tuhého a milióny ubývají.
Když tu génius, hlásí se o slovo. Nevázánými asociacemi obluzená mysl chrlí rýmy:
praha draha brno plno cheb chleb beroun meloun
A počet results: 7
Až nebudete vědět, na co se pana faráře u zpovědi zeptat, ptejte se ho na tohle.
(To vše je samozřejmě pokus o vtip, ale uvažte: pravděpodobnost výskytu výše uvedených slov v pohromadě v jednom textu je velmi malá. A náš báječný svět si to střihnul rovnou sedmkrát. A zhruba za dva měsíce (až mě Gůgl zaarchivuje) i já se zařadím mezi mesiášské kandidáty. Ano, budu osmý. Ano, jsem boží. The End Is Nigh.)
úterý 22. května 2007
Nehnu prstem a jsem verzí 2.0
(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
čtvrtek 10. května 2007
Zombie jsou také lidé.
(Jenom kapánek mrtvější.)
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)