a.k.a. Kde domov můj?
Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.
Trpělivost přináší růže, víme.
Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.
A vono prd.
S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!
Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.
Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.
Ale opět, nic.
A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.
A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.
Do té doby zůstávám bezprizorní.
Chcete mě?
