Když zřejmé není zřejmě dost zřejmé.

Kameloti jsou knížata absurdity.


Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.

Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.

Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.

Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.

Tak to je.

Dneska ráno už tato osoba mlčela.

Panta rhei. Jsem ztracen.

Velká vášeň pro malé věci.

Holzmanne, díky!

Když už jsem tady nakousl to vrzání, musím polknout ono ukousnuté sousto a ještě s plnou hubou zahuhlat: ukulele!

Už pár měsíců mi straší ve věži a sice z ukulele. Koupil jsem si ho, čistě z plezíru, při jedné ze svých obchůzek konaných za účelem nalezení životního nástroje. (V Čechách? Ehm... Všechno šunt a příliš draho.)

Vlastně, viděl jsem ho visícího bezbranného v kšeftu a po jednom večeru se strýčkem Gůglem jsem se rozhodl, že si udělám radost. Poučen o ladění, házel jsem mírné patky před prodavačem a za ležérního hovoru naladil do cé šest s nejnižší strunou o oktávu výše než je zvykem na kytarách. Jsa světákem a v dobrém rozmaru, vytáhl jsem svých zhruba 500 káčé a odnášel si bystře dřívko. (O pár dní později vyprodáno. Beznadějně.)

Zpočátku jsem mě problém cokoli na ukulele hrát, stačilo když jsem ukulele vyndal z obalu a musel jsem se smát. Ten nástroj má s sobě potenciál nadprůměrného stand-up comediana. Zní to jako klišé, ale ukulele rozhodně umí vykouzlit úsměv na tváři, už jen tím, jak vypadá.

Když jsem se po pár dnech stal částečně imunní vůči této okouzlující vlastnosti, lehce mě mátla ta oktávová diskrepance. Upřímně, nástroj je to silně hratelný, ale dvě melodické struny na obou koncích mě zbavily vykutálené jistoty.

Po dvou měsících přemítání jsem jako nejhlubší strunu dal staré dobré déčko, naladil ho jak mi přirozenost velila a od té doby jsem v zajetí sopránového bastarda.

A naučil jsem se jednu praktickou věc: nechávat ukulele v pouzdru. Však víme, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Tuhle jsem ho totiž nechal povalovat na posteli a hned po probuzení jsem musel strávit 15 minut drhnutím strun a manickým chechtáním. Do práce jsem toho dne přišel s úsměvem na rtech. A pozdě.

Ještě že ženské návštěvy nemívám v časné ranní hodiny všedních dnů.

Kopačky tutově. Lepší mě nevidět.

Takto doporučuji.

Kdo si hraje, tak se z lesa ozývá.

(aneb Jak se do lesa volá, nezlobí.)


To moje hraní.

Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.

Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.

Inu, to je výzva, padavko.

Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.

Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)

Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...

Však uvidíme.

Skrze druhé sám sebou. (Po ránu. V metru.)

(Řečnická: kolik asi blogů psaných v našem časovém pásmu v ranních a dopoledních hodinách obsahuje v prvních dvou větách slovo "ráno" eventuelně "ranní"? Žlutý moře.)

Ale - axiom první: kdo si přečetl alespoň odstavec tohoto blogu (anebo mě prostě jen trochu zná osobně), a myslí, že jsem extrovert, je hňup.

Aj, potkal jsem hňupa po ránu. Přítel z dětství me oslovil jemným a citlivým "Zdravím Tě, Ochrochte!" až mu vypouklé plechové artefakty z výzdoby stanice metra vrátili kovové echo. Dobré ráno, živote.

Jeden známý o mě kdysi řekl, že jsem vyléčený autista. Jakkoli paradoxní, přesto překvapivě blízko realitě. Sociální interakci považuji za určitou nadstavbu, nikoli však pro mě nezbytnou, která je zřejmě obecně prospěšná a já, protože slušný chlapec, rád dělám prospěšné věci. S úsměvem, přátelsky, aktivně.

Stejně i v tomto případě. A ačkoli jsem to byl já, kdo byl osloven a lapen, musel jsem já vést hovor, nadhazovat témata, glosovat, projevovat zájem. A neb jsem slušný chlapec a mám co říct, neskuhrám a konám.

A pak, po dlouhých třiceti minutách, kdy na mé otázky zřídkakdy přijde odpověď a já vymýšlím další, se náhle dozvím že jsem "zřejmě extrovert", ale "nejspíš idealista poradce intuitivního typu".

Lapám po dechu a přemýšlím, jestli to je lichotka či urážka. Ale bohužel je to, zdá se jen "diagnóza" v mém případě a racionální úvaha ústicí do vrcholného kreténismu na straně mého komunikačního partnera. O důvod míň, proč omezit množinu individuí, se kterými budu hrát hru na sociální kontakt plný vřelého, lidského a teplého slova.

Život, ta dravá věc co člověka semele na prach jen proto, aby se ten obratem vrátil a nechal semlít znova a jinak, se stal objektem úvah ekonomů a nedobrovolných společenských vyvrženců, kteří na něj, v celé jeho plnosti tak, jak se projevuje v člověku, aplikují své manažersko-human-resourcí kategorie.

Strčte si tudíž, pane, svoje škatulkové finále do prdele, prosím.

Konců světa je několik a do všech jede tramvaj.

A za to jsem byl ochoten dát ruku do ohně. Vážně.

(Vlastně, tvrdím, že to platí pořád. Jen s tou rukou bych chvíli váhal.)

To přesvědčení vzniklo v době, kdy jsem byl o mnoho mladší a když jsem našel místo, kde sídliště, ulice, domy končily pohledem na horizont. Měl jsem v Praze oblíbených asi 8 konců světa. Pravidelně jsem je navštěvoval. Nosil jim obědy a dlouze s nimi rozprávěl. Nikdy mě nezradily. Naopak, to já je pod tlakem dospívání opustil. Určitě na mě stále čekají a voní apokalypsou. Splendidně.

Ale poetiky ubývá a z prostorového chápání konečnosti světa jsem se pomalu přesunul k časovosti a jejím zádrhelům. A přihodilo se, že tenktorát, ačkoli jsem nijak nedychtil, konec světa přišel posledního prosince a nový svět začal prvního ledna. A nikdo si toho nevšiml, pochopitelně, což už určitě někdo zmínil, ale nebudu se trápit vzpomínáním. Mimochodem, včera jsem zaregistroval, že ačkoli se samotná událost konce světa přehlíží, povánoční slevy, neboť mají nejspíš lepší PR, si nikdo nenechá ujít.

Tak ač bez PR, já si všiml a vlastně jen já. Zlomilo se to všechno, najednou, v jednom momentě a bez hluku. Poprvé jsem cítil, že něco začíná. Po víc jak čtvrt století existence zajímavý postřeh.

Těším se na všechno co přijde. A nebylo tomu vždy tak. Sic!

To je vše, vážení občané, co jsem chtěl u příležitosti nového kalendářního roku říci.

Poněkud nejasné, víme, ale co naděláme, přece se nebudeme nutit.

Balancování na hranicích virtuálního bukkake a anonymity

(Anonymity samozřejmě ovšem hypotetické, že?)

(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)

Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.

Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?

A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?

Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.

Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.

Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.

Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.