(Anonymity samozřejmě ovšem hypotetické, že?)
(To původem japonské slovo je v kontextu internetu jasné: nastav každému kolemjdoucímu tvář, nechť si uleví. A pak to podle toho vypadá, viz japonskou žánrovou produkci. Komentáře, chrchle, chámy. Takže opatrně a našlapovat lehce.)
Ochrochtovo bylo místem anonymního chrlení symbolických, takřka kryptických textů, které sám jejich autor považoval za hříčku nepříliš hodnou publikování. A povšimněte si: "které autor blablabla". Zase to balancování. Velký Ochrocht by nikdy o sobě nemluvil v první osobě, vždy jen s odstupem. Však víme.
Dobrá obrana proti virtuálnímu bukkake. Já nic, já ani muzikant. Neexistujete. Nejste. Jste něco, co o sobě mluví jako "o tom". Třetí osoba třetí osoby. Matematici, eh?
A když takto nejste, tak nepíšete blog. Protože vaše konkrétní existence není evidovatelná. Jste chimérou své vlastní chiméry. Ráno se budíte a víte, že něco víte a i když máte hlavu plnou, ptáte se: myslí si to Ochrocht nebo já?
Já však jsem. A jsem až na kost. Někdy jsem tak, že se sám sebe děsím.
Ochrocht tedy pošel ve své slonovinové věži, kde se těsně předtím stal vězněm vlastního strachu z virtuálního bukkake. A není ho škoda. Nějakým zvláštním způsobem zůstává zaklet uvnitř mého "jsem" a občas vystrčí růžky, však uhlídáme.
Kdyby to někoho zajímalo, tak se kromě jednoho článku o samohaně (ehm) nic nedochovalo. V případě Pana "Kozy" zvláště nevyčíslitelná újma. Kdo nerozumí, nechť nechá tak.
Balancuje se dál. Já jsem, ale ne tak jako jsem "pro sebe". Čtěte Hegela. Nebo Sartra.
Nebo nečtěte.
Je to jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat