Tak něco napiš!

Třeba o tom, jak něco píšeš.

Tahle metaliterární haluz je jen malé zbytečné extempore, které má rádoby elegantně a třeba i vtipně uvést marné pindání o pitomostech typu sociální sítě, pochcaných ideálů a trudovitosti kůže v oblasti genitálií.

'Bude mi smutno' napsal jeden kdosi a já přesto zmáčkl tlačítko. Malý uprděný modrý tlačítko. Nic jsem necítil, kromě obvyklýho tlaku lejna neděle, co tlačí na svěrač smysluplné existence. Neděle vůbec bývají takové, bilanční, upejpavě suicidiální: Položim si ty prášky a láhev vodky jen tak vedle nočního stolku, co kdyby náhodou, že jo.

A připadám si teď jako hrdina: Ne málo jsem o tom mluvil, téměř vyhrožoval s důchodcovsky vztyčenou pěstí a taškou na kolečkách, uslintaný řval na virtuálních rozích o tom, že Twitter je moje milenka i tchýně a že žádná láska netrvá věčně. Vyhrožoval jsem tedy a páč jsem muž pevných zásad a skálopevných erekcí (při močení zvláště), zmáčkl jsem to.

Zmizel účet, který měl víc followerů než tvítů, což je takový malý detail, který je zároveň ztopořeným moudím, co bezostyšně rvu do držek davidůgrudlů, matesolů, čermáků a dalších, tím spíše, že jsem zůstal jako osoba tak nějak v hypotetické anonymitě.

Nepsal jsem NIKDY o tom, co jsem si koupil, jak mi chutnalo, jak jsem se vykakal, koho právě šukám a jakej fragment popkultury mám na svém iKdovíčem. Jen víc jak tisícovka hlášek postavených na překvapení, převrácené logice, zesměšňování sebe sama/druhých, kontrastech oplzlosti a salónní civility a postřehů z běžného života.

That stuff.

Také jsem se obešel bez politiky, komentování tisku a událostí všedního dne. Nepřijdou mi důležité, protože to je jako koukat z jedoucího vlaku: Všechno se mění, strojvůdce je imbecil a vám se navrch chce zle čůrat. Co uděláte? Vyčůráte se nebo si pochčijete mundůr. Volba je jasná a nic nezměníte.

A ačkoli jsem se snažil, nikoho jako já jsem na českym Twitteru nenašel. Několik lidí tenhle potenciál má (nebudu jmenovat), ale nejsou konzistentní (což není výtka ani v nejmenším). Za ten necelý rok tvítování pod falešným jménem jsem minimálně retweetoval, skoro nikoho nesledoval a vůbec jsem se choval jako zpovykanej pytlíček. A přesto: Statisticky mi každý tvít přilákal jednoho followera. Kvalita si svého zákazníka najde.

Jenže.

Co máte dělat, když to, co považujete za naprosto geniální projde nepovšimnuto a naopak, obsah vašeho koše získává ovace? A navrch, proč mají naprosto banální tvíty postrádající jakoukoli pointu, ovšem od "elity" twitteru, víc retweetů než něco, nad čím vy ztratíte minuty života vymejšlením?

A to není ani skuhrání, ani stížnost. Tím spíše to není nic, co bych doteď nevěděl. Jen jsem si to zopakoval, abych si to lépe vštípil a příště nebyl za blbečka.

Však pravý důvod tohoto mého gesta následuje.

Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace. Tím spíš, že máte dlouhodobé závazky psát texty, poezii, skládat hudbu, hrát na nástroje, fungovat jako člověk i mimo Twitter. Kreativita, která je (stejně jako Alláh a vaše náklonnost k deníku Blesk) jenom jedna, se s nikým nedělí. Když si ulevíte někde, ubude jinde. Ne že bych vyloženě cejtil deficit, ale přeci jen, příliš mnoho energie jen pro pár pousmání někoho, kdo hned v zápětí retvítne každé ublinknutí někoho, kdo mi může políbit šos, mi za to nestojí.

A já můžu políbit šos jemu, samosebou. V tom je kouzlo té tajemné symbiózy líbání šosů a hlavní deviza člověka: Svoboda.

Takže mlčící menšině s myslemi podobnými té mé děkuji za pozornost a s kretény se nadále nebavím. Všechno při starým.

A aby bylo jasno, kdo a o čem to tady celou dobu píše:

PRCAT.

Jako prase, pane faráři.

Dost lidí se mě na to ptá. Asi to považujou za nějakou zvláště vhodnou otázku.

„Jak žiješ?“

Mám pokaždé sto chutí reagovat protiotázkou „A proč se ptáš?“, jenže můj všeobjímající soucit s živými bytostmi, vycpanými zvířaty a sektorovým nábytkem mi velí zachovat dekorum a „spolupracovat“.

Zamyslím se tedy, ne úmyslně možná déle než je třeba, což tázajícího samosebou znervózní a pak něco řeknu. Něco moudrého, pravdivého, dokamenetesáníhodného.

Proč znervózní, ptají se ti bystří a sami si i odpoví: Na tuto otázku není třeba odpověď. Je to takové to vypelichané „haudujůdů“, na které se odpovídá týmž „tramtadádá“. Taková malá smradlavá písnička, kterou jsme si spolu, napůl ze společenské nutnosti, napůl z naučené zdvořilosti zazpívali; společenská hříčka, sociální gimmick.

Jenže: Nemají otázky svou závažnost? Nedychtí snad otazníky jen po jim náležejících tečkách a nejlépe vykřičnících?

Takže hledám odpovědi a to prostě chce nějakej ten čas. Takže si holt počkáš, neboť když už ses zeptal, tak trp, blbe.

Obvykle tedy nasadím reklamní úsměv, podívám se tazateli přímo do očí a hlasitým a jasným tenorem nekompromisně oznámím jedno z následujících tvrzení:

- „Báječně.“
- „Čím dál tím líp.“
- „Můj penis je den ode dne delší.“
- „Snídám kokain.“
- „S těma modelkama už mě fakt nebaví spát, ale co nadělám, ta fronta přede dveřma sama nezmizí.“

Atakdále.

A nelžu. Pouze přistupuji na pravidla hry, do které mě uvrtal tázající. Odpověď ho totiž zajímá asi tak stejně jako kohokoli zajímá současné dění v Dagestánu. Ptá se, aby si mohl odškrtnout fázi přivítání a plynule přejít do fáze tlachání o vlastních dosažených úspěších (kde jsem se ožral, kolik jsem utratil na dovolené v zahraničí za sexuální služby poskytované domorodci, užjsividělmůjnovejfoun atd.)

To je důvod, proč já takové otázky druhým nepokládám. Odpověď, která by za něco stála nezaslouží býti troušenou někde v poloběhu z úst, jejichž koutky se ještě lesknou mastnotou ve spěchu vdechnutého fastfoodu. Je to totiž odpověď osobní, intimní a její smysl, neb postaven na zkušenosti, stejně druhým nesdělitelný.

Neptejte se tedy, prosím.

Chcete-li přeci jen znát přibližnou odpověď, považujte za ni větu v nadpisu tohoto textu.

Stojíte-li o to porozumět mi doopravdy, staňte se mým opravdovým přítelem.

A to není holenkové žádná prdel.

Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

O přirozenosti a přirození.

Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?

Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.

A tak dále a ještě dál.

To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:

Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.

Kupříkladu.

Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.

Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:

Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.

Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?

Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.

Vyhodit a znova.

Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.

Meh.

Čumílci a jejich gagy.

Ale neprojdou, neboj Jirásku!

Čau čumílci, říká Miky Játro v klipu ve kterém zní moje hudba z pravěku. A zhruba o deset let později mu hulákáním odpovídám na pozdrav, s dalekohledem v ruce a po posse či crew, nebo co to vlastně bylo, ani stopy. (Bokem: stýská se mi? Znát odpověď, neptal bych se, ne?)

Ale teď jsem čumílkem. I když jsem jím byl odjakživa, jak se z mého předchozího tlachání dalo vyvodit: horizont, bla bla bla. A taky ty hvězdy... Ještě mám někde založen notýsek, do kterého jsem si coby velmi zvídavý klučina zapisoval moudra o kosmíru, vzorečky ze kterých jsem chápal jen konkrétní matematické operace a celek mi božsky unikal.

(Jen tak bokem; děti vykazující symptomy Aspergerovy nemoci bývají okolím přezdívány „malí profesoři“, jak praví Wikipedia. Budu dělat, že nevím o čem je řeč a budu se tvářit, že jsem tenhle odstavec nikdy nenapsal. . . . Fak! Nefunguje to!)

Takže jsem posunul svoje okukování horizontu o pár pater výš a teď zírám na oblohu. Na torza poznatků z dětství vrším články z astrofyziky a optiky, gůgluju o život, stavba je to chatrná avšak impozantní. Uvidíme co z toho bude.

Ale k věci: nemaje hvězdářského dalekohledu, zatoužil jsem po této pomůcce a hned začal hledat pomoc a kde jinde než na internetu. Nejdříve jsem začal ve světě a už už jsem si koupil krásný achromát, jen za 5000 dolarů, k odběru ihned v astroshopu v New Jersey. Ale protože žádné z mých soukromých letadel nemá poslední verzi dálkového ovládání k vířivce s vestavěným automatickým drbačem varlat, a takový cestovní diskomfort, jak jistě uznáte, mi za to nestojí, nákup v USA jsem odložil, tedy alespoň prozatím.

Tak jsem na českém internetu hledal v astronomických fórech a tím se dostávám k jádru mého sdělení: největší počet příspěvků v diskuzích astronomů je k tématu nákupů, prodejů a výběru dalekohledů. Nikoli o tom, kdo kdy pozoroval jaký objekt a za jakých podmínek nebo o nových objevech a odvážných teoriích z oboru kosmologie, astronomie, astrofyziky. Ani náhodou. Prostě o nákupech, prodejích, obstarávání co největších dalekohledů s největší aperturou a nejlepších montážích a stativech. Hodiny hádání se o to, zda-li zboží A přináší v řádu promile lepší pozorovací výsledky než výrobek B.

Elitářství plebsu a snobství chudáků.

A někde jsem našel webovou stránku amerického amatérského astronoma, který vlastní nejméně padesát dalekohedů, z nichž nejdražší má cenu luxusního osobního vozu a ten mimo jiné radí adeptům na nákup prvního hvězdářského dalekohledu: Practise is cheaper and works better.

Vyloženo: máte zájem o astronomii? Kupte si za pár kaček atlas hvězdné oblohy a večer koukněte z okna. Vidíte něco? Výborně, vítejte mezi hvězdáři. Naučte se znát souhvězdí, a okem viditelné planety. Hotovo? Tak si vezměte starý dalekohled po dědovi a šup, najednou vidíte 10x víc než pouhýma očima. Takže mlhoviny, hvězdokupy, galaxie... Pokračujte... A tak dále.

Utratit peníze je snadné a dělají to tak všichni. Pořídit si dvacetikilový dalekohled který se tak akorát vejde do kufru auta a jednou za měsíc se donutit s ním vyjet za město, kde jsou lepší pozorovací podmínky? Známe se – výmluvy na zimu, sníh, mokro, komáry, práci a únavu jsou vždycky tak blízko po ruce a tak pohodlné. A navíc, vona zas tak dobrá viditelnost nejni, že jo, za chvilku se to stejně zatáhne, než bych se sbalil a naložil, pak taky ten benzín nejni zadarmo... Bodám na to, mámo, nalej mi radši plzeň.

Koupil jsem si tedy obyčejný triedr s trochu lepší optikou a cvičím kdykoli mraky na moment odhalí kousek nebeské báně.

A kdyby mě to náhodou přestalo bavit, budu mít aspoň dalekohled na nahatý baby v oknech přes ulici.

Kurva jo! (Nějak přece musím vytvořit iluzi svého chlápáctví, nebo ne?)

Sme mestře!

Nepříliš svěží, ale gól, pochopitelně.


Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.

Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?

A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.

Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.

Kupříkladu.

Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.

Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.

Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.

Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.

A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.

V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.

Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.

A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.

Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.

Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.

V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.

Takže kdo je tady vlastně mistr?

No jasně: já, samosebou.

Kdo jsou Etela a Robert, potažmo Klára a Josefína?

Jací chceme být a jací jsme doopravdy.

Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.

Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.

Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!

Dost.

Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.

A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.

Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.

A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.

Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.

Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.

Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.

(Ach, poezie.)

To jsme celí my.

Tři kilometry na pokraji věčnosti.

(Skučení neskutečného motoristy.)

Jak poetické slovo: věčnost.

Zároveň smrdí krchovem i voní porodnicí, probouzí v nás tu strach, tu nebetyčný klid, odkazuje k přesahu do lepších zítřků ve světě bez zla, pondělí a pojišťováků. (Pojišťováci, jen pro upřesnění, nejsou „zlo“ - nebudeme přehánět. Jsou to pouze nedostatky dobra. Axiologické zmetky. Nepodarky.)

Věčnost také vyniká obdivuhodnou vlastností: neskutečně se vleče.

Když táhlým elementem věčnosti okořeníme automobilovou dopravu, získáme novou, naprosto agonizujicí kvalitu a jsem si jist, že všichni mají jasno o čem je řeč.
O dopravních zácpách.

A nyní již pěkné, srdečné, čistě individuální a subjektivní skučení.

Na to, abych se autem přesunul každého rána na odstavné parkoviště u metra mám ve svém „defaultním životním plánu“™ vyhrazeno 10 minut. Zhruba vzdálenost tří kilometrů dělí mou osobu od zmíněného odstavného parkoviště. To není vskutku mnoho.

Podrobným a dlouhodobým statistickým průzkumem jsem zjistil, že jsou, ano, i lidé, kteří, a to pozor, bydlí více jak mé tři kilometry od místa výkonu povolání event. jiného návazného prostředku k jeho pohodlnému dosažení.

Ano, taky jsem tomu nemohl uvěřit. A jak si ukážeme, tato pravda (ostatně jako velká část jiných pravd) dříve či později bolí.

Totiž: tito lidé, co bydlí dál než já, mají svým způsobem oproti mě výhodu: když každého rána vjíždím na hlavní silnici z místa svého bydliště, oni, grázlové, už na oné hlavní jsou.

A od té chvíle dál je to jako lavina – co křižovatka, to další připojivší se.

Výsledek: směšně tři kilometry jedu pomaleji než krokem půlhodinu.

Ale je zde i v podstatě pozitivní, takřka sociálně-spravedlnostní efekt: dříve či později se všechny křivdy toho kdo-kolik-kilometrů-od-Prahy-bydlí nemilosrdně smáznou a nastane absolutní, skoro nadpozemská rovnost.

Stojíme všichni.

Stojíme, čumíme, motory běží na volnoběh. Svítíme, smrdíme, špiníme, stresujeme se, jsme nervózní, lidé na přilehlých autobusových zastávkách v němé bezmoci přehodnocují své životní návyky, aby stejně příštího dne zjistili, že přivstat si půlhodinu vposledku žádnou změnu znamenat nebude a stejně si vychutnají své krásné chvilky v zácpě.

Takto, v tomto jakoby strnulém obrazu zatuchlé postmoderní apokalypsy jako vystřižené z Effenbergerových povídek se ukazuje praktické vyústění do dokonalosti dovedeného komunismu: rozdíly se zvolna smývají, více či méně jsme každý v hajzlu.

Nenechme se ovšem rozptylovat ideou komunismu, protože tato situace je typickým důsledkem státem neregulovaného tržního prostředí: v místech kde lišky ještě včera dávaly vehementně dobrou noc, se náhle „tak nějak objevily“ stavební pozemky, a tím začal řetěz zakázek: developeři, stavební firmy, realitky, reklamní agentury, PR agentury, grafická studia, banky, hypoteční ústavy, pojišťovny a tak dále. A tihle všichni vydělali balík a pochopitelně nikoho z nich vůbec nezajímá, že do lokality vede už po staletí jen jedna úzká silnice, po které teď místo aut z jedné vesnice bude sjíždět ve směru centrum další desítky aut z nových, tzv. satelitních vesniček.

To ať si vyřeší obec, nám do toho nic není, my jsme vydělali, takže na to zvysoka salám.

A ti, kdo si tyto domy s vizí nového krásného života ve vlastním koupí, se ráno zařadí do periodicky narůstající fronty s očekávaným koncem v nedohlednu horizontu.

A jejich splněný sladký sen jim o poznání zhořkne.

Škoda. A přitom už to vypadalo tak nadějně.

Eh.

Život.

Reality show jsou špatné, áno?

(Aneb Co vám Mr.Mackey neřekl.)

Díky své přemrštěné sebekritičnosti (pan Dokonalý) občas zapomínám, že blogy jsou především doménou čiré subjektivity, skuhrání, bezúčelného kopání do již okopaných mrtvol, naříkání nad rozlitým mlékem, chození kolem horké kaše a tak dále.

Zapomínám a proto nepíšu o tom, co mi přijde jako již mnohokrát prokvedlané.

Ale není větší pravdy než této, slyšte: právě zdánlivě nejběžnější skutečnosti jsou ty, které opomíjíme nejčastěji. Takže.

Jsou tací (však víme), kteří nejenom že si užívají sledování tzv. reality show, ale zároveň s entuziasmem obhajují jejich legitimitu (rozuměj tu mravní).

Tomu prvnímu, totiž čumění, rozumíme dobře: drtivá většina lidí se raději zabaví sledováním problémů těch druhých a to především proto, aby se vyhnula řešení problémů vlastních a na chvíli je odsunula jakoby stranou. Jakoby. Na chvilku. Než začnou reklamy, například.

V jisté expozici tohoto motivu lze říci (a já to s oblibou činím), že kdo sleduje reality show, dává přednost životu "virtuálnímu" před životem skutečným. Ono totiž pozorovat životní peripetie někoho jiného v televizi budí zdání, že máme "prst na tepu života" a tehdy cítíme, jako bychom všechno to, co vidíme, prožívali na vlastní kůži, ovšem s tou kouzelnou koncovkou, že nemusíme sami provádět rozhodnutí a nést za ně následky. Neodřeme si koleno, nerozbijeme si hubu, nepůjdeme bručet. Příjemné. Lákavé.

V realitě je to ovšem stejné, jako bychom nasedli do auta, které řídí někdo jiný (například Adolf Hitler) a nechali se vést se slovy: vzdávám se veškerého nároku na svobodné rozhodnutí, Adolfe, čiň jak uznáš. Bourej, přejížděj maminky s kočárkem na přechodech, co jich jen najdeš, vlastně, ani nemusíš nikam jezdit, je to jen na tobě, rád půjdu pěšky, bos, v mrazu. A tak dále. Svět televize, stejně jako svět sociopata, nezná hranic.

Příklad s Hitlerem je zcela adekvátní: pokud si uvědomíme, že televizním stanicím jde pouze o zisk, tj. o peníze, je náhle odstraněn veškerý nárok na mravnost neboť: co se prodává, to vydělává.

Nevím jak ostatní, ale já jsem ještě nikdy nenasedl do dopravního prostředku, u kterého jsem alespoň rámcově nepředpokládal jeho trajektorii (téměř vždy máte jistotu, i v tom nejextrémnějším případě, že se budete pohybovat zhruba někde na planetě zvané Země.). Ve virtuálních světech (např. TV) tuto jistotu ztrácíte.

Za sebe mohu říci, že mi vyhovuje možnost alespoň rámcově předvídat základní běh dalších událostí a do jisté míry, jak jen člověk může, tento běh měnit vlastními rozhodnutími.

Ale proti gustu žádný dišputát. Stádo žádá oddech, budiž mu přáno.

Čemuž ale přáno být nemůže, je druhý aspekt věci, formulovaný do teze: reality show jsou etické.

Ústředním argumentem těch, co toto tvrdí je většinou: "dyť voni sami věděj do čehou dou, prostě, nikdo je nenutí, určitě sledovali minulý sérije (BigBrother, VyVolené, Česko hledá Superstar...) tagže maj jasno, jako".

Problém je v tom, že většina lidí nemá jasno nikdy. I když v televizi vidíme každodenně záběry z válek, autonehod, krádeží, vražd, přepadení a všichni "pochopitelně" víme, že to není v pořádku, přesto se výše zmiňované jaksi pořád děje a dít bude. A proč? Protože lidská schopnost poučit se z chyb druhých je velmi limitovaná, a to tím momentem, kdy se nedotýká bezprostředně nás.

"Jako, nejsem žádnej rváč, mouše bych neublížil. Ale šáhni mi na starou a rozbiju ti držku, zmrde!"

A kde je náhle všechna lidská zkušenost mnoha tisíciletí, vychování a životní zásady postavené na zkušenostech desítek předchozích generací?

Dostáváme se k jádru: všechny reality show jsou projektovány tak, aby dotlačili aktéry k onomu pomyslnému bodu zlomu; pokoušejí ho opakovaně a tak důmyslně, aby došlo k jeho selhání; posunují člověka do těch mezí, o kterých ani nesnil a pokud ano, tak jen v těch nehorších snech. A když k tomuto selhání dojde, když je člověk v mezní situaci zlomen, přichází prvotřídní zboží: emoce, pláč, slovní či fyzická agrese, afektované jednání.

A to je prvotřídní štof, materiál na který všichni diváci čekají a rádi za něj zaplatí.

A tak reality show zaměstnává odborníky, kteří vybírají jedince, kteří "slibují zajímavý vývoj a zvrat v celé show", neboli "ty co daj deku prvnímu kdo je nasere", například. Tito inženýři nastavovaných lidských vztahů vytvářejí pak situace, ve kterých je cílem vyprovokovat všechny k tomu, co jim přirozené zábrany, výchova, vzdělání či charakter obvykle brání provést.

A dříve či později se to povede.

Koncentrační tábory, věznice a další podobná zábavná zařízení poskytly cenné know-how jak zlomit člověka, a toto je částečně využíváno i v tomto odvětví zábavního průmyslu.

V náznacích a plíživě, jakoby v divácky přijatelné formě, ale neoddiskutovatelně.

Kvůli sledovanosti.

Neboli kvůli penězům.

Pro prachy.

Bez dalšího komentáře.

Vážně.

Jablka s příchutí strychninu.

(Již 6 let: Crash Different.)

A dost. Stačilo.

A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.

Ale opět krátké uvedení.

Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.

Jenže léčka!

Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.

Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.

Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.

Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.

A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.

A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.

A stále jsem spokojen.

Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.

Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:

Mac prostě nefunguje.

Konkrétní problémy následují:

- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)

- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.

- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.

- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.

Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.

Mám totiž ty krámy rád.

Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.

Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.

A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.

Ale to je zhruba všechno.

Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.

To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)

Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.

Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.

Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.

A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.

Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.

Ed Hardy & Jeho Parta

Subkultura alá Paris Hilton.

Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.

Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.

Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.

A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.

I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.

Bla bla bla.

I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.

Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.

Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.

Kurvadrát.

(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)

Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).

Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.

Ale víme: i to jednou přijde.

A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.

Ale prachy jsou prachy, hurá.

Dobře nám tak.