Velké maličkosti.
Jistě se shodneme: člověk potřebuje jistotu. Anebo alespoň iluzi této.
A zatímco naše malé jistoty – a co jich máme – jsou pozvolna přirozeně odstraňovány a nahrazovány jistotami jinými, ať již více či méně iluzivními, my o nich dobře víme a o to více si je hýčkáme. Tu cigárko, tu ranní kafíčko, rychlý panáček něčeho tvrdšího po ránu, tu čerstvá a voňavá houstička z rukou místního pekaře a pokračovat můžeme až do aleluja.
Naše malé jistoty o malých potěšeních se stávají našimi malými závislostmi, bez kterých bychom byli pouhé stíny těch krásných lidských bytostí, kterými jsme. Vždyť: co bychom byli bez našich malých závislostí, že?
(Záměrně jsem použil jsem toto otřepané klišé, které obzvláště kuřáci a alkoholici neváhají vmést do ksichtu každému, kdo připomíná nepohodlný, avšak biologicky prostý fakt, že normální jest nekouřit a nechlastat.)
A ačkoli se mě saturování potřeb tohoto typu netýká (mluvím o cigaretkách, kafíčkách a šnapsech), všímám si detailů a není to vůbec marný, protože analýzou těchto se dozvídám to podstatné o člověku. Ale k věci.
Na své ranní a odpolední opičí stezce potkával jsem v časech dávných jednu trafiku (takto čerpací stanici s nabídkou paliv našich závislostí), která byla umístěna přímo proti vstupu do metra. Ať jste tedy přicházeli zleva či zprava, tato zastávka, když jste ušli deset kroků navíc, skýtala četné radosti a i já, jakkoli bytost jakostní, jsem mnohokrát natankoval plnou v podobě banánků v čokoládě a tyčinek Margot. Trafika byla prostorná, všem přístupná, obsluha rychlá a leckdy i příjemná.
Když tu náhle, jak na levé příchozí cestě, tak i na pravé, zrodilo se po jedné trafice, mnohem menší a s menší nabídkou, dražšími banánky v čokoládě a s obsluhou, která mě oslovovala měkkým, znělým „prosjim“. (A nepochybně jsem zde již dříve zmiňoval, jak velký jsem fanoušek návštěvníků ze zemí bývalého Sovětského svazu.)
Avšak rána a odpoledne se střídají, měsíce běží, plíce černají, žaludek vředovatí, játra tvrdnou a já zápasím s kilogramy a hle, centrální, nejstarší, největší a etnicky majoritní trafika se ruší.
A dodnes, ačkoli už uběhly roky, stále zeje prázdnotou. Zajímavé ale pochopitelné. Třetí trafika by se již na těch pár metrech neuživila.
Důsledkem toho je, že jsem v pravé trafice nebyl už celé roky a to prostě proto, že má opičí stezka tudy nevede. A je fuk, že je vzdálena od „mé“ levé jen pár kroku. Takhle to prostě ve světě funguje, nebo se to aspoň tak zdá a také říká.
A tím se dostáváme k pointě celé úvahy.
Je možné, že ten, kdo zřídil levou a pravou, znal člověka lépe než my a bylo mu jasné, že o deset kroků navíc do trafiky prostřední, kolem které stejně chodili všichni, už nechce nikdo udělat? Jsme snad v takové časové tísni, že místo abychom ušli deset kroků navíc, tak raději potřebujeme zřídit dvě nové trafiky, které nás obslouží, ale dráž, pomaleji a s plíživou reminiscencí kiosku na nádraží v Charkově?
Pokud ano, tak jen připomínám, že kdykoli je na světě zřízena nová trafika, pámbíček zabije koťátko. Nebo štěnátko. Nebo králíčka. Však víte, co chci říct.
Ale vážně.
Trafika je obchod - obchod jako každý jiný. A slovo „obchod“ v sobě obsahuje to podstatné sloveso „chodit“. Pokud máme pocit, že se nám zkrátí žíly, když uděláme deset kroků navíc, abychom něco nakoupili, tak potom již jen smutně přikyvuji a chápu, že je mnohem výstižnější použít cizí slovo „shop“ a dobrovolně rezignuji na člověka a jeho typickou vlastnost, která z něho činí tu nejpodivuhodnější bytost v tomto vesmíru: právo na svobodnou volbu a vlastní rozhodnutí, právo na blbosti a rozmařilosti co s logickou nemají pranic společného.
Zřizujme tedy shopy a v nich přivítejme nového člověka, který představuje zaměnitelnou součástku v soukolí zvaném „moderní tržní společnost“, který je veden technokratickým pojetím užitku a efektivity a je mu principálně proti mysli udělat pár kroků navíc a obdržet lepší služby i zboží.
Let´s Go Shopping, then.