úterý 12. srpna 2008

Atari 8-kousl rodinu.

A to když jsme si mysleli, že se nic nemůže stát.

Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.

Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.

Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.

Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.

Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.

Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.

Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.

Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.

A tak dále a ještě dál.

Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?

Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.

A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.

Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.

Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.

Bohužel.

úterý 5. srpna 2008

Kam jsem to jenom…

aneb Co si v mládí založíš, v stáří bohužel najdeš.

Známe to všichni. Okamžik, kdy nutnost velí hlasem hromovým a my, zmatení a dychtiví, pobíháme po našich příbytcích, hledaje kamsi kdysi dávno založenou drobnost, o kterou jsme předtím permanentně zakopávali, ale teď, když je nám jí třeba, otevíráme i fritézu a septik, v bláhové naději že tuto nalezneme.

A já, panečku, nalezl.

Když se člověk stěhuje či na stěhování chystá, jedná se o nefalšovanou archeologii s přídechem diluviálního dobrodružství. Předměty, ke kterým jste měli vroucí citový vztah a v jemném oparu počínajícího mejdanu DJ Alzheimera založili na místo neznámé, vyhřeznou tyto náhle ze zákony entropie zcela ovládané zóny krabic, tašek, skříní a vy, kteří už onen poklad nebeský oplakali, slzy osušili a nové zbytečnosti pořídili, znova musíte řešit otázku Nerudovskou, samozřejmě až tehdy, když první vlna nadšení opadne.

No přece vyhodit, samosebou.

Ale to není jen tak, víme.

Sám v sobě hledám sílu a každou chvíli si kladu otázku kam až jsem schopen zajít. Budu vůči sám sobě dostatečně radikální? Vyhodím ty staré noťáky popsané útržky písní a motivy ze kterých nic kloudného nevzešlo ale dodnes mě uvádějí úžas svou geniální prostotou, či stohy popsaných papírů plně předpubertálních literárních pokusů, básní, útržků rádobyscénářů a povídek? Vyhodím snad záplavu papírků popsaných poznámkami ke všem mým koníčkům počínaje anorexií a konče zoofilií? Budu už konečně chlap (to víš že jo, Z.) a nechám si jen kartáček na zuby, vodu po holení a kreditku, protože více pravému muži netřeba?

Kdepak.

Všechno to naložím do krabic a to včetně smrádku a milého zaprdína a nebudu si působit traumata. Ostatně, stěhuji se do většího a mám už za sebou několik fází redukčních programů, tak typických pro dlouhodobější obývání malých prostor ve více než jedné osobě.

Ono pak už toho totiž k vyhození moc nezbývá.

A dobře že tak: kdo nic nemá, nemá co ztratit.

Co tedy mohu ztratit já?

Knihy. Kytary. Počítače. Papíry.

Not a big deal, I guess.