(aneb Jak se do lesa volá, nezlobí.)
To moje hraní.
Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.
Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.
Inu, to je výzva, padavko.
Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.
Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)
Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...
Však uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat