A to když jsme si mysleli, že se nic nemůže stát.
Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.
Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.
Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.
Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.
Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.
Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.
Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.
Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.
A tak dále a ještě dál.
Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?
Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.
A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.
Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.
Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.
Bohužel.
