Zápisky z mrtvého blogu

Jazyk v půli, hlava vedví.

Kurva, dávkovat to.

Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.

Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.

A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.

Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.

Krávy.

A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.

Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.

Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!

Do hajzlu s váma!

Pracky pryč od mýho mozku!

P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.

Tzn.: No More Mr. Niceguy!

(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e

Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.