(Aneb: smrdíme doma svépomocí)
Toto úterý jsem se vrátil z dovolené.
Z jiného kontinentu, jiné kultury, jiného času, jiného světa.
A od moře. Od slunce. Od tepla.
Rozdíl pětadvaceti stupňů směrem dolů dává nový význam slovu "ochlazení".
A už druhý den se potácím na a ve svém kontinentu, kultuře, čase a světě.
Který by mi měl být až příliš familiérní, neboť proto člověk zpravidla odjíždí na takzvané "dovolené". A není.
Změna trasy, toť oč tu běží.
A naše životní trasy, co kus to originál, mohou být kupříkladu:
práce-nákup-domov
škola-hřiště-domov
posilovna-solarium-videopůjčovna-diskotéka-domov
fitko-solarium-nákupní centrum-kavárna-domov
nádraží-bufet-lavička v parku-tramvaj-podmostí
a tak dále a tak dále a ještě dál.
Drobné a bezvýznamné epizodky typu "divadlo", "kino", "kostel", "mešita", "kulečník", "bowling", "bordel", "swingers' party", "chata", "chalupa", "koupaliště" a podobné nezapisuji pro jejich marginální dopad na celý cyklus.
Samořejmě, že se kupříkladu při pobytu v bordelu či kostele určitým způsobem bavíte a z obou dvou si i něco odnesete (ať chlamydie či rozhřešení), ale z perspektivy životního běhu jde o příslovečný bezvýznamný prd v perličkové lázni, kapku moči v Žluté řece.
Jsme zacykleni v jistotách, které zároveň potřebujeme (neboť řád je dobrý pro zvíře zvané "člověk") stejně jako nenávidíme (neboť to nezvířecí v nás žádá svobodu, volnost a rozlet).
A tak dočasně opouštíme naše vyběhané krysí stezky, uválcované a udusané našimi uspěchánými kroky opakovanými v rytmu určovaném rozsáhlostí našeho závodního okruhu a využíváme dobrodiní takzvaných "dovolených" k tomu, abychom nezakrněli, nezparchantěli či nezešíleli.
Ale to není to hlavní.
Dovolená nám aspoň na chvíli ukradne tu samozřejmost, s jakou vklouzáváme do našich papučí při ranním vstávání, s jakou zamykáme dvěře našich příbytků a nasedáme do aut či autobusů a s jakou vedeme naše zdánlivě smysluplné životy.
Avšak jen proto, abychom po návratu z dovolené pochopili, že všechny ty věci, okolnosti a úkony, kterými se obklopujeme a jejichž stereotypní aspekt nenávidíme, vlastně neskutečně potřebujeme a k smrti milujeme.
Než nás časem opět omrzí.
Shrnuto, podtrženo: ano, dovolená nás učí milovat smrdět doma.
S láskou, kvalitně a svépomocí.
čtvrtek 20. září 2007
pondělí 10. září 2007
Jablka s příchutí strychninu.
(Již 6 let: Crash Different.)
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)